Cesta: Odborná činnost / Zvykoslovný rok / Velikonoce


Velikonoce na Valašsku

Slavnostní ráz Velikonoc vyplývá z jejich ústředního postavení v  rámci jarního obřadního cyklu. Náležely k prastarým svátkům prvního jarního úplňku, který je v mnoha kulturách spojen s oslavou příchodu jara a se zahájením nového hospodářského roku. Důležitost zabezpečení zdaru zejména zemědělců, pastevců, jejich existence vůbec, si vyžadovala množství obřadních praktik, z nichž se řada dochovala až do dnešních dnů. Důležitou roli zde sehrávala zeleň, voda a oheň.

Stáří Velikonoc dosvědčuje jejich propojení s astronomickým lunárním cyklem a jsou tak pro nás svátkem pohyblivým. Nikajský koncil v roce 325 rozhodl, že dnes se slaví první neděli po úplňku, který následuje po jarní rovnodennosti. Jejich význam též jako nejdůležitějšího svátku křesťanského náboženství utvrzuje skutečnost, že velikonoční solemnia solemnitatum slaví katolická církev po celý týden.

Církevní obřady se nutně odrazily v prostředí lidové kultury. Ve většině případů však navazovaly na již starší lidové slavnosti, které následně využily ve svůj prospěch k uctění křesťanského Boha. Svátek zde spojený s připomínkou Ježíšova ukřižování a vzkříšení je liturgicky zdůrazněn dlouhou přípravou v podobě čtyřicetidenního půstu od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního.

Postní období se vyznačovalo dodržováním pravidel vycházejících z církevních předpisů, na venkově často různě obměňovaných. Omezení se netýkala jen známých masitých a maštěných pokrmů, ale i tanečních zábav, svateb a jiných světských požitků. Jak lze vytušit z jedné lidové písně, byla i tato doba pro některé k nepřečkání:

 

„Co, děvčata, uděláme,

v masopustě sa nevdáme.

Budú pro nás trapné noci,

než dočkáme Velkéj noci..."

 

Šestou nedělí postní - Květnou nedělí začíná nejváženější pašijový týden. Křesťané si připomínají slavný vjezd Krista do Jeruzaléma a na jeho počest se v kostelech světí kvetoucí ratolesti, na Rožnovsku vedle jívových kocanek (kočiček) též větvičky tisové. Po návratu domů si je po celý rok hospodáři uschovávali za křížky nebo obrázky, v chlévě za trámy, aby byly vždy po ruce. Byly nositeli štěstí, ochraňovaly před zlými mocnostmi, negativní magií. Uschlé jívové jehnědy se pálily spolu s hromničními svíčkami při krupobití či bouřce. Rozdrcené ve vodě se dávaly pít nemocným lidem a dobytku.

Podle starších zpráv z 19. století se na Květnou neděli na Valašsku konala taktéž starobylá obchůzka s Mařenú - slaměnou figurínou upevněnou na tyči, oděnou ve starých hadrech a opentlenou řetězy s výdumky (vaječnými skořápkami), a poté s jarním stromkem. Z novějších časů máme tento obyčej svázán už s předchozí Nedělí smrtnou. S Mařenou, jež se za vsí ‚utopila' či ‚upálila', se vynášelo všechno špatné. Nazpátek se z lesa přinášely jako symbol nastupujícího jara mladé stromky, často břízky, které se jako jeden z prvních stromů zjara zelenají.

„Mařena, Mařena, kdes klúče poděla?

Dala sem ich, dala tej smrtnéj neděli,

Aby odmykala to zemské koření."

 

Pro křesťany významné velikonoční třídenní/triduum se otevírá Zeleným čtvrtkem. Věřící si v tento den připomínají poslední večeři Páně s hořkými "zelenými" bylinami, při níž se ustavuje tajemství eucharistie, taktéž Ježíšovu modlitbu v "zelené" zahradě Getsemanské a jeho zajetí. Jedno z možných vysvětlení pojmenování Zeleného čtvrtku nabízí i nahodilá přesmyčka z původního německého názvu Greindonnerstag (Lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek).

Po Modrém pondělí, Žlutém úterýČerné / Sazometné středě také v prostředí lidového zvykosloví vstupujeme do období, které nám umocňuje jakékoliv magické praktiky. Upřednostňovaly se zelené pokrmy, které v tento den zaručovaly stálé zdraví po celý rok. A tak se jedl špenát a jiná zelenina, luštěniny, jarní byliny – popenec, mladé kopřivy, petrklíče, pampelišky, sedmikrásky apod. Na Zelený čtvrtek odletěly zvony na púť do Říma (v kostelech se zavazují zvony) a na jejich místo nastupují klapotáři, rapačáři, trakačníci. Skupiny chlapců v čele s kápem či kapitánem až do Bílé soboty obcházely domácnosti a svými klapotkami, rapači, tragači, řehtačkamihrkači oznamovali ranní a večerní klekání a také poledne. Dle starých představ se průvodem kolem vesnice a hlukem nástrojů zaháněly zlé síly. Za koledu byli odměňováni sušeným ovocem, pečivem, vajíčky, někdy i penězi. Poslední sobotní koleda byla děkovná a oznamovala konec půstu.

„Skázali Vás pozdravovať naši páni,

abyste nám něco dali za hrkání,

šak už sme sa nahrkali,

až nás ruky rozbolély."

Velký význam se připisoval i očistné moci vody. Nadpřirozená síla velkopátečních koupelí se nejen na Valašsku zvyšovala spěchem k vodě v rouše Adamově. Kdo se o půlnoci či alespoň před východem slunce umyl v tekoucí vodě, byl po celý rok zdravý.

„Umy ňa voděnko čistá, kerá tečeš od Pána Krista,

přes kořéní, přes kaméní, umy ňa hříšné stvořéní."

 

Další ochranné praktiky nacházely své opodstatnění ve víře ve zvýšenou činnost bosorekstrig (čarodějnic) o Velkopátečních nocích. Vycházejí ze starých představ o možnosti prohlédnutí nadpřirozených světů v den jarního úplňku. Proto se na Rožnovsku mazala kravám vemena medvědím sádlem, před východem slunce se dobytku vytírala huba trsy bylin, ovcím se do vlny sypali spolu s hlínou mravenci, jimž se též přičítala kouzelná moc a dar přinášet hojnost. Velkopátečních nocí využívali i hledači pokladů, neboť se v tuto dobu země sama otvírala.

 

Velký pátek byl dnem přísného půstu. Omezení se týkala nejen stravy, ale i jakékoliv práce. Jelikož se věřilo, že země truchlí pro ukřižovaného Spasitele, či je samodruhá (těhotná), nesmělo se s ní hýbat. Proto byly zakázány zejména zemědělské práce, z toho důvodu na Velký pátek nepracovali ani hrnčíři. Zvláštností velkopátečního jídelníčku jsou jidáše – pečivo z kynutého těsta tvarované do podoby oprátky. Připomínalo Jidášovu zradu a jeho následnou sebevraždu.

Jako poslední postní den přichází Bílá sobota. Sobotní obřady v mnohém připomínají archaické vysvěcování živlů. Jednou ze svátostí v dobách prvního křesťanství udělovaných o Bílé sobotě byl křest. Přijímání nových členů do řad církve je zde spojováno se symbolickou očistou vodou a bílým rouchem. Odtud pochází snad i označení Bílé soboty.

V dalších obřadech sehrává svou roli oheň. Vedle pálení ratolestí z Květné neděle, z nichž se získává svatý popel, je významné vlastní svěcení ohně. Oheň, jenž je symbolicky v podobě věčného světla uhašen na Velký pátek, se podle pradávné tradice rozněcuje starověrským způsobem ze dřeva a zapaluje se jím paškál – velikonoční svíce symbolizující vzkříšeného Krista. Od něj si hospodáři odpalovali dřevo a z něho pak dělali křížky, které dávali do pole jako ochranu před bleskem a krupobitím, s prosbou o hojnou úrodu. Takové křížíčky bývaly též nad dveřmi obytných i hospodářských stavení či v svatých kútech na ochranu celé rodiny.

Během těchto nejvýznamnějších křesťanských svátků nelze opomenout stavění Božích hrobů, u nichž se na stráži střídali členové různých spolků, korporací i páni radní, pomodlit se a donést drobnou kytičku chodívali všichni. Po dlouhém půstu se připravovaly tradiční obřadní pokrmy. V sobotu to často byla tzv. velikonoční hlavička, nazývaná také nadívání – z uzeného vepřového masa, vařeného jehněčího, vajec a zelených bylin. Tento pokrm měl být vlastně překlenutím mezi přísným půstem a slavnostním jídlem svátků. Pekly se vdolky a mazance s větším množstvím vajec než obvykle během roku. Svým kulatým tvarem a žlutou barvou od použitých vajec byly symbolem slunce – symbolem jara a nového života. Z kynutého těsta se také pekl ve formě beránek jako symbol Krista, beránka božího.

Velikonoční neděle náležela k velikým svátkům. Nic se nedělalo, skončil půst a k obědu jako sváteční pokrm se podávala kůzlečí, skopová, králičí nebo jen vepřová pečínka. Uzené maso a klobásy také zapékali do chlebového či buchtového těsta, pekla se šoldra. V kostele se světívaly pokrmy – maso, vejce i pečivo. Vesničané je zabalené v šátcích kladli na stupně oltáře. Pokládali je ale tak, aby zabraly velkou plochu, aby na pokrmy dopadlo co nejvíce svěcené vody. Po mši se rychle pospíchalo domů. Věřilo se totiž, že kdo byl doma první, byl také nejdříve hotov s polní prací.

O dobré sváteční jídlo se starala hospodyně, ale mládež myslela již na den následný. Chlapci se starali, čím v Pondělí velikonoční vyplatí děvčata, děvčata zase, jak se chlapcům odmění. Připravovali se na šmigrust, kúpačku, buďačku. Původním účelem pomlázky bylo mrskání březovými, jalovcovými nebo vrbovými proutky na ochranu před nemocemi. Břízu mládenci i dospělí muži splétali do metliček a těmi ještě v neděli odpoledne dostala děvčata příuček. Až v pondělí jim pořádně vyšástali, snad i proto, aby nedostaly cérky prašívky. Z vrbových prutů se splétaly tatary, na horách dobře posloužil jalovec. K pomlázce patřilo také polévání děvčat vodou, která v tomto případě měla nejen funkci očistnou, ale také ozdravnou a magickou. Představa o tom, že pruty ‚vytahují' nemoci, se přenesla i na jejich zničení. Po pomlázce se stočily tatar či metlička do kruhu a hodily se do potoka nebo do ohně. V úterý býval šmigrust děvčacký (ženský), zvyk, jenž se do současné doby nedochoval.

Při pondělní buďačce se běžně potkávali domácí mládenci s přespolními. Výsledkem byl nejeden šrám či boule na hlavě. Děvčata prostřednictvím velikonočních vajíček, k jejichž malování i zdobení používala nejrůznější techniky, vyjadřovala svůj vztah ke šmigrustníkům. Význam měla nejen použitá barva, ale také způsob zdobení i aplikované ornamenty. Samozřejmě k nejvýmluvnějším patřily veršíčky, které hovořily nejen o náklonnosti a lásce, ale byly posměšné a varující.

 

„Ledajaký oťapa

nech sa za mnú neťapá,

nech si odře hrubé fúsy,

zaláce si gaťata..."

Nejjednodušším zdobením bylo uvaření vajec v cibulových slupkách. Zbarvení od žluté po hnědou se docílilo délkou vaření. Magický význam měla zejména barva červená. Už na počátku 19. století se získávala povařením vajec ve frižulce, březulce, kampešce...z brazilského fernambukového dřeva, které se u nás prodávalo v drobných třískách. Starší lidé dosud vzpomínají na červený obal cikorky, z něhož se červeň dala také připravit. Nazeleno se barvilo v povařeném mladém osení, barvínku nebo senných plevách, k získání černého odstínu se vejce musela vařit dlouho ve starém železném hrnci s kvašeným zelím. Velmi silnou černou barvu bylo možno získat, jestliže se ve starém hrnci s kvašeným zelím vařil starý kus rezavého železa. Touto barvou se přímo na skořápku kreslily zašpičatělým dřívkem ornamenty. Často se na bílá vajíčka nakreslil vzor voskem nebo se nalepily lístečky rostlin a až potom se ponořila do barvy. Zakrytá místa zůstala bílá, batikovaná. Nejjemnějšího dekoru se docílilo gravírováním (vyškrabováním), technikou, jež se na Rožnovsku udržela nejdéle. Ornamenty se tvořily geometrické, rostlinné i figurální. Aby se povrch vajíčka náležitě leskl, opucovalo se špekem.

Velikonočními svátky začalo opravdové jaro, s nímž se zahájil nový hospodářský rok. I proto se k nim váže řada pranostik. Za všechny alespoň jednu z nich na závěr:

„Prší-li na Velký pátek, bude žíznivý suchý rok."

Text: Mgr. Jana Tichá a Vanda Vrlová, Valašské muzeum v přírodě

 



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English