Cesta: Odborná činnost / Zvykoslovný rok / Masopust na Valašsku


Masopust na Valašsku

Slunce – plodnost – síla – elementy nejveselejšího údobí v roce, vymezeného svátkem Tří králů a pohyblivou Popeleční středou, počátkem křesťanského půstu. Období radosti z přicházejícího slunce, ze zrození nového života, vlastní všem evropským národům, starými Římany počínaje: karneval – krne vale – sbohem, maso – masopust. Měsícem březnem Římané přímo zahajovali nový rok.

Na Valašsku čas muzig, bálů, škubaček péřá, přástek, súsedských besed. Závěr zimy představoval dobu vegetačního klidu, kdy se na zemědělských usedlostech spíše dokončovaly jen drobné práce z předešlého hospodářského roku. Říkalo se, že kdo v masopustě moc dělá, v létě to odleží. Na pole se nevyvážel ani hnůj, neboť vozí-li kdo v končiny na pole hnůj, bude míti neúrodu. Zároveň se však všichni připravovali na blížící se jaro, počátek nové hospodářské sezóny. S tím souvisela i řada symbolických magických úkonů a pověr, zajišťujících úrodu a prosperitu, také ochranu před zlými silami a nepříznivými vlivy.

Skutečného vrcholu dosahuje masopust až svými závěrečnými dny, počínaje nedělním odpolednem a konče úterní půlnocí, tzv. posledním masopustem, fašankem, končinami, ostatky. Při pomyšlení, že již zakrátko nastane dlouhý předvelikonoční půst, si každý dopřával do sytosti bujarého veselí, zpěvu, tance – a pochopitelně i jídla a pití. Ne nadarmo se v tento čas odehrávalo nejvíce zabijaček, někde už počínaje Tučným čtvrtkem posledního týdne. Ostatně mrazivé počasí bylo pro ně ideální, a řezníci tak měli v tento čas nejvíce napilno. Na stole pak nechyběla slanina, klobásy a pochopitelně pálenka.

Nezbytnou součástí masopustního jídelníčku byly smažené koblihy, šišky, chrásty, které se původně též jako obětiny vynášely do polí. O hlubokém obřadním významu tradičních smažených pokrmů svědčí nejen jejich názvy – Metudovy koule, kulky pro krtky, boží milosti, ale také jejich podoba – jí se pečivo kulaté, do zlatova upečené a lesklé jako slunce. O jídle a obdarování obchůzkářů se zpívá i v masopustní písni z Valašskokloboucka:

Tutéj nám nedali, tutéj nám dajú,

komára zabili, slaninu majú.

Henkaj hore na komíně sedí kocúr na slanině.

Běžte si ho sehnat a mě kus uřezat.

Jak nám malý uřežete, všecky prsty pořežete,

jak nám velký uřežete, do neba sa dostanete.

Většina obcí předávala v tento čas symbolické vedení ‚mladému výboru', tvořenému chasou. Odznakem této ‚veřejné funkce' se staly právo, vyznačované nošením meče, šátků a fáborů, a ferula – často naštípnutá vařečka, která při úderu vydávala zvláštní zvuk.

Proto vás včíl jménem všecký naší chasy poníženě žádám,

abyste nám svolili, ta jak ste nám slíbili,

v tento dnešní slavný deň,

držet naše starý právo nad městečkem.

Typickou součástí závěru masopustu byly obřadní obchůzky a rej maškar. Průvody fašankářů, babkovníků byly ještě v 19. století vyhrazeny jen svobodné mužské mládeži a mladým ženatým mužům. Posléze se možnost účasti rozšířila i na další obyvatele. To, co vykoledovali, zpeněžili a utratili u taneční zábavy.

Masopustní masky často pocházejí z předkřesťanských časů, jiné jsou novodobými inovacemi a aktualizací. Zejména v minulosti patřily k artefaktům vegetační a plodnostní magie. Při jejich přípravě oplývalo obyvatelstvo neobyčejnou fantazií a využívalo převážně přírodních materiálů – slámy, hrachoviny, kůží, peří i paroží.

Nesměly chybět zvířecí masky, zejména medvěd, jehož často vodila na provaze jiná maska – medvědáře či žida. Při každé zastávce si s ním hospodyně a svobodná děvčata musela zatancovat. Tanec odepřít bylo nemyslitelné. Tančící medvěd kolem nich poskakoval, strkal do nich, dával jim hubičky a tropil nejrůznější rozvernosti.

Slaměný medvěd se svým přestrojením podobal východomoravské masce pohřebenáře, muže oděného převážně do slámy s papírovými ozdobami a třásněmi na hlavě. Při své obchůzce o masopustním pondělí držel v jedné ruce rožeň, na který napichoval výslužku, s druhou hrozil karabáčem či bičem a hlasitě vyvolával: Pohřebeň, staré baby na hřebeň!

Domácí zvířenu zastupoval kůň (často s jezdcem), vizovičtí řezníci chodili při obchůzce s teletem (většinou pes s přehozenou telecí kůží), Vsetínem procházel zase průvod s vlkem. Novějšího původu jsou naopak masky exotických zvířat, mezi nimiž nechyběl velbloud, slon či opice.

Otvírajte sa dveře, jakési zvíře k vám leze.

Má to veliké zuby, až tomu trčijá ven z huby.

Baránečka mělo za mládenečka a ovečku za družičku.

Ani sa teho nelekajte, ani před tým neutíkajte!

K nejstarším formám masek patří převleky mužů za ženy, hlavně za nevěsty. Na jižním Valašsku jsme se v minulosti mohli během obchůzky setkat s parodií celé svatby. Tento zvyk souvisel s množstvím uzavíraných sňatků v masopustním období. Chápat ho musíme i ve vztahu k ostatním skrytým erotickým motivům masopustu, majících zajistit zdar hospodářství v novém roce.

Častým námětem bývaly běžné profese a povolání z bezprostředního okolí. V průvodu tak potkáváme řezníky, holiče, lékaře, dráteníky i hasiče nebo vojáky. Masopustní maska byla často prostředkem výsměchu a kritiky některých lidských vlastností a neřestí – tloušťkou a hrbatostí počínaje, přes hamižnost až po přehnanou výřečnost konče. Nechyběly masky mýtických a pohádkových postav - smrtky, čerta, hastrmana či strigy.

K obchůzce a zastávkám u jednotlivých usedlostí patřil tanec. Byl pociťován jako obřadní povinnost, jíž se hospodyně, a často ani hospodář, nevyhýbali. Sepětí s budoucí úrodou dokládají doprovodné písně: ...to bude na konopě, to bude na len, toto bude starej babě, toto bude mladej!, přičemž se vysoko vyskakovalo, aby se ‚vysoko' urodilo.

Charakteristickým rysem obchůzek bylo používání již zmiňovaného dřevěného rožně či šavle, s nimiž například v Návojné, Nedašově či Lhotě u Vsetína obřadníci při hře na harmoniku vyskakovali a tančili. Obchůzce se zde pak říkalo pod šable či šablování. S rozvinutými formami mečových tanců, jak se dochovali třeba na Uherskobrodsku, bychom se však v minulosti na Valašsku nesetkali.

Méně známou složkou končinových zábav masopustního pondělí byla obchůzka s klátem, v 19. století ještě běžná v okolí Rožnova. Východní Morava je nejzápadnější výspou tohoto zvyku, jinak známého spíše z Polska, Slovenska, Ukrajiny a Běloruska. Mladí muži obcházeli domy, v nichž byly neprovdané dcery. Jeden z nich se převlékl za starou ženu, začernil si tvář a nosil s sebou kus dřeva – klát. Když přišel do domu, pokoušel se jej uvázat svobodnému děvčeti k noze. Takto ‚postižená' dívka se musela vykoupit penězi a poté si s mládencem, který ji od břemene osvobodil, zatancovat. V chození s klátem je spatřován motiv žertovného trestu dospělé mládeže, která se doposud nesezdala.

Už sa fašank krátí, už sa nenavrátí,

staré dívky lajú, že sa nevydajú.

Obyčejů a zvyků v poslední masopustní dny bylo mnoho v každé vesnici. Všude se ale období bezstarostnosti a rozvernosti uzavíralo závěrečnou zábavou spojenou s pochováváním basy, basuly, barbory. Jedná se o parodii na pohřeb zemřelého marnotratníka. Do necek, na desku, na prostřený stůl či máry se položila figurína nebo samotná basa pokrytá plachtou. Následoval vlastní pohřební obřad s upozorněním na domnělé prohřešky basy v čase masopustních zábav a za tklivého nářku byla slavnostně vynesena ven ze sálu a pohřbena. Čas nevázaného veselí definitivně skončil, nastal půst. Sousedé si po půlnoci na rozloučenou zazpívali postní píseň Poděkujmež Kristu Pánu...a rozešli se domů. Život se opět vrátil do starých kolejí. Snad ještě jen na Vsetínsku v první postní den o Popeleční středě se po mši všichni sešli v hospodě, kde si dali kořalku a pučálku (ve vodě máčený, vařený a posléze upražený hrách). Už se netančilo ani nezpívalo. Během půstu byla zemja samodruhá, odpočívala a stejně jako její hospodář se chystala na nový hospodářský rok, novou úrodu.

Je-li pěkný konec masopustu,

bude pěkná velkonoc...

Mezi svátkem Tří králů a koncem masopustu se objevuje řada pověr a praktik spojovaných taktéž se svátky křesťanských světců. Ke koledním obchůzkám patřily na Valašsku dodnes známé tříkrálenské (6. leden), kdy po domech chodíval pán rechtor s jinými kostelními služebníky a na dveře psával svěcenou křídou známé iniciály tří králů C+M+B, interpretovány také jako christogram Christus mansionem benedicat, s příslušným letopočtem.

Velký význam se připisoval svěcení svíček na Hromnice (2. únor) k ochraně před bouřkami a živelnými katastrofami. Síla plamene se umocňovala pálením posvěcených ‚kočiček'. S rozsvěcováním hromniček jsme se setkávali i při smrtelném loži člověka.

Sv. Blažej (3. únor) je na Valašsku považován za ochránce stád a patrona pastevců, za přímluvce, který vládl vlky a jinou lítou zvěří. V blažejských obchůzkách zastupovaly pána rechtora tentokráte školní děti, které koledovaly často s rožněm, košem a měchem:

Dneskaj je svatého Blažeja deň,

zachovává se obyčej ten,

že školní žáci chodějí okolo dobrých lidí,

hledajíc sobě živnosti

dle starodávných zvyklostí...

Tyto žákovské bchůzky blažejáků začínají mizet koncem 19. století, kdy školské zákony z let 1869 a 1875 stanovily učitelům pevné platy.

Na Valašskokloboucku se s ohledem na meteorologické podmínky připomínal den sv. Háty (sv. Agáta, 5. únor) rčením Na svatú Hátu nafúče za každú latu. Pro své spojení s ohněm, jímž byla tato křesťanská panna umučena, se s její oblibou setkáváme u nás zejména ve sklářských regionech. Byla ctěna jako ochránkyně právě před ohněm, ale také před morem a hladem.

Svatá Háto,

prosím za to,

nedopúščaj našemu příbytku,

ani našemu dobytku.

K nejrozšířenějším patřily na Valašsku obchůzky s Dorotou, v některých vesnicích se vystupovalo přímo s divadelními hrami, předvádějícímí umučení a vykoupení této křesťanské světice. Legenda sepsaná ve středověku podle latinské předlohy Dorotky chodívaly se svou koledou či představením v den svátku sv. Doroty (6. únor), v Hošťálkové u Vsetína se obchůzka konala již od Vánoc. Ve Vlachově Lhotě či Valašské Senici chodila po domech místní mládež, často přicházívali i koledníci ze Slovenska:

Byla svatá Dorota, měla věnec ze zlata,

Lilium liste, Ježíši Kriste, Maria.

A přišel k ní z rodu král, Dorotku si namlouval.

Lilium liste, Ježíši Kriste, Maria.

Chceš, Dorotko, má býti, neb chceš Bohu sloužiti?

Lilium liste, Ježíši Kriste, Maria.

A já nechci žádného, já mám ženicha svého.

Lilium liste, Ježíši Kriste, Maria.

Zašovou zase procházívala skupinka postav s bíle oděnou Dorotou se zahalenou hlavou, v ruce nesoucí talíř s jablkem, Teofilem, králem v ženském podvlékači, čertem a katem, přepásaným červeným šátkem, s tváří natřenou na červeno a nasazenou červenou čepicí s pérem, v ruce s dřevěným mečem:

Teofile, bez prodlení vykonej mé poručení,

Běž k Dorotě, ctné panně a vzkaž jí tak ode mě,

aby mně neodporovala, nýbrž mňa za manžela vzala.

Text: Mgr. Jana Tichá, Valašské muzeum v přírodě

 



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English