Cesta: Odborná činnost / Zvykoslovný rok / Letnice/svatodušní svátky na Valašsku


Letnice/svatodušní svátky na Valašsku


...Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali...vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím... Nejen záznam českého kronikáře Kosmase z počátku 12. století o ‚bohulibé' činnosti českého knížete Břetislava II. (jenž zejména na počátku svého panování okolo roku 1092 byl roznícen velikou horlivostí pro křesťanské náboženství) dokládá na našem území stáří obyčejů, které v tomto období (konce dubna až června) obecně souvisejí s pohyblivým svátkem letního slunovratu, respektive s jeho plodnostní magií. V zemědělských kulturách se slunovraty staly předmětem oslav po celém světě nezávisle na té které oblasti. Ačkoliv sluneční rok v případě slunovratu letního končí, příroda nabývá svého největšího rozkvětu a pro naše předky, přijímající v tomto okamžiku množství jejích darů, nastal čas oslav a děkovných obětí, zejména tedy slunci, jeho elementům či nejrůznějším solárním božstvům.

Dožínkového charakteru nabyly i původní židovské letnice – svátek sklizně, den prvotin (hebr. Šavuot, Ex 34,22, Dt 16,10), jimž pozdní náboženská tradice připsala připomínku spirituálního a morálního osvobození zjevením tóry (Desatera přikázání) vepsané do kamenných desek na hoře Sinaji.

Raně křesťanská tradice pak k letnicím připojila svátek Seslání Ducha svatého a usadila je na padesátý den velikonoční slavnosti (řec. pentékosté hémera / lat. quinquagesima). Svatodušní svátky tak v křesťanské liturgii velikonoční období završují. Na památku osvěcujících ohnivých jazyků, v jejichž podobě sestoupil Duch svatý na apoštoly (Sk 2,1-13), slouží kněz mši svatou v červeném rouchu a biskupové v těchto dnech nejčastěji udělují svátost biřmování. Nejstarší zprávy o svatodušní slavnosti, která se všude a ode dávna koná, pocházejí už ze 3. století od jednoho z církevních otců - Tertulliana (160 – 222 n.l.). Vzhledem k analogii s Velikonocemi (svatí apoštolové obdrželi křest ohněm) získala o století později vigilii s oktávou, tedy status svátku s možností svěcení křestní vody a udělování svátosti křtu a připojil se další den – Svatodušní pondělí.

Zatímco neděle si do dnešních dnů ponechala charakter převážně církevních oslav – Boží hod svatodušní, pondělí do 19. století zůstalo jako samostatný svátek vyhrazeno převážně obyčejům začínajícího léta. Křesťanské svatodušní mystérium se i přes veškeré snahy církve nikdy nedokázalo plně propojit s magií slunovratu. Letnicové zvyky tak byly po staletí vnímány jako předkřesťanské a jejich slavení zůstalo časově odděleno od náboženských obřadů. Teprve v průběhu 20. století se Svatodušní pondělí z civilního kalendáře vytratilo a řada magických praktik vymizela. Jen několik málo zvyků se časem spojilo s nedělí a předchozí sobotou.

Kolem svatodušních svátků se ve venkovském prostředí Valašska soustředí zejména rituály spojené s prvním sezónním výhonem dobytka na pastvu – valašské míšaní, redyk. Především u pastevecké mládeže se typické letniční králenské slavnosti vyznačují prosperitním soutěžením, prezentací schopností a síly na pozadí vrcholící vegetace. V horských oblastech Moravy, podobně v Čechách, se tyto oslavy nikdy nedočkaly takové krojové a papírové zdobnosti jako například na jižní Moravě (jízdy králů, obchůzky královniček, čištění studánek...). Až do konce 19. století ale i zde zůstávaly v úzkém sepjetí s přírodou. A tak právě letnice jako jedny z posledních představují svátky, během nichž jsme mohli potkat bíle oděné postavy s korunami z březové kůry, opásané korovými pásy, ratolestmi a květinami.

Několik dní před počátkem pastevecké sezóny vyšli pastevci spolu s míšaníky na salaše, zkontrolovali pastviny, opravili stavby a ohrady, připravili zásoby dříví na otop. Doma se olámali lipové větvičky a pozastrkali se nejen ve světnicích do svatých kútú, ale halúzkami se ojánily i zárubně dveří a oken, vstupy do chlévů, aby se hospodářství chránilo před zlými silami, či aby si měl Duch svatý kam sednout, až v podobě holubice přiletí.

Apotropeický charakter před zlými mocnostmi, jehož kořeny můžeme hledat už v předkřesťanských dobách, má i práskání biči, někdy velikonočními tatary. Střílelo se i z moždířů. Jelikož tyto svátky v minulosti příslušely na venkově pastevecké chase, zejména pohůnkové a kravařé si během soboty a svatodušní neděle připravovali oprátky / provazy. Následnou situaci časného svatodušního pondělí zaznamenává ještě v polovině 20. století kronikář František Maléř v obcích Hutisko a Solanec: Nekeří pacholci ‚róchali' až 6 metrů dlúhými provazy ‚paúzňáky, což bylo uměním a velké síly k tomu třeba – roztočiť takové hovado nad hlavů – na krátkém bičíku – a naráz ním obráceným směrem trhnúť a róchnúť – což bylo slyšeť daleko široko. Bylo málo těch, keří dovédli ‚paúzňákem' ‚róchnúť'. Křesťanská církev přisoudila róchání připomínku seslání Ducha svatého. Hned poté, často ještě za tmy se dobytek vyháněl na pasínek. Spěchalo se, neboť žádný nechtěl zůstat poslední. Kdo prohrál, byl posměšně nazýván záprtkem: Záprtku požéň – dáme ti na lopatu ‚hovén'.

Při prvním výhonu se využívalo i uchovávaných velikonočních obřadních předmětů. Hovězí dobytek se šlehal pomlázkovými tatary, aby se dobře pásl. Vedle rostlinných omládů se využíval i očistný význam svěcené vody. Na Rožnovsku krávy polévali, aby hodně dojily. Ve Velkých Karlovicích se vykrápěly celé chlévy. Kravám se ojánily rohy a ocas červenou pentlí proti uřknutí. Vejcem se koulelo kravám po hřbetě, případně okolo nich. Pozůstatkem jarních předkřesťanských obětin jsou i skořápky z vajec velikonočních, které pastevci sypali všude tam, kde chtěli zamezit krtincům. Vejce spolu s vdolky tvarožňáky dostávali kravařé během prvního výhonu jako součást zvláštní výslužky.

Poté, co kravařékravařky přihnali na pasínek, opět naróchali, popásli a začali se připravovat na společnou velkú vaječnicu. Čelední dívky už během víkendu sháněly po dědině další potraviny. Po gazděnách žebronily o vejce, špek, klobásy, chléb a sůl. O tom, kdo bude vaječinu připravovat, se rozhodovalo často rozpočítadly: Jedna, dvě, tři, štyry, pět, za kolibú roste květ, bača pěkné ovce má, z rána ich tam pasává, vakečistá rohaňa neposlúchá barana, baran ovce naháňá, musí íť ven s košára, Hanča ide ven, musí smažiť fšem. Svatodušní škračení vajec (smažení vaječiny) je u nás v pozměněné podobě oslavy spíše rodinného charakteru dochováno dodnes. V posledních desetiletích se zvyk přesunul ze svatodušního pondělí na neděli. Vejce, jejich symbolika, zde obdobně jako o Velikonocích souvisí zejména se zdravím a plodností. K smažení vaječiny patřily i hečivé písně, halekačky k vzdáleným kravařům ze sousedních dědin:

Hojá – vy solanští ogaři – hojá,

pote na vaječnicú,

máme dobrú škračenicú,

hojá – dáme vám okoštovať – hojá.

Hojá – hutiské děcka – hojá,

vaječnicu dyš nám dáté,

špěku, chleba k ní přidáté,

hojá – připasém k vám do večera – hojá.

Hojá – seberte sa zrovna – hojá,

nešuchtajte sa s kravamý,

lebo vám to sníme samy,

hojá – neostane vám nic – hojá.

Text: Mgr. Jana Tichá © 2010 Valašské muzeum v přírodě



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English