Cesta: Odborná činnost / Zvykoslovný rok / Anenské poutě v Rožnově


ANENSKÉ POUTĚ V ROŽNOVĚ

„V Nazaretě žil zámožný, bohabojný muž jménem Jáchym. Když jedenkráte chtěl

obětovati, nepřipustil toho jistý Ruben řka: Není ti dovoleno obětovati, ježto jsi sobě v

Israeli žádného semene nevzbudil. Nad tím zarmoutil se Jáchym a odebral se na poušť.

Dozvěděvši se Anna o příčině žalu manžela svého vroucně k Bohu se modlila, aby

pohanění neplodnosti od ní odňal. I ukázal se jí anděl, kterýž jí oznámil, že se stane

matkou, a že jméno její po vší zemi bude požehnáno. Tak se i stalo. Anna porodila dívku,

jíž dáno jméno Maria."

S příběhem apokryfního Protoevangelia Jakubova vstupuje na křesťanskou scénu postava ženy, jež se stala ochránkyní matek a manželství, šťastného porodu, patronkou horníků, mlynářů, truhlářů, tkalců, krejčích, provazníků, také čeledínů. Její ochranou se zaštítila i taková města, jakými jsou Florencie, Innsbruck, Neapol. Zbožní křesťané se k ní přicházeli modlit za déšť, proti bouřce, ale například i za nalezení ztracených předmětů.

Ve východních křesťanských tradicích byzantského ritu lze uctívání sv. Anny prokázat už v 6. století, kdy dal císař Justinián na její počest vystavět chrám. Západní Evropa přinesla první zprávu o anenském kultu až v roce 1378, kdy papež Urban VI. povoluje Anglii uctívání sv. Anny jako světice. Anenská tradice dosáhla vrcholu v 15. a 16. století, když papež Sixtus IV. přijal Annu roku 1481 do římského kalendáře a jeden z jeho pozdějších nástupců Řehoř XIII. ustavil její slavnost v roce 1584 na 26. července. O šíření úcty ke sv. Anně se zasloužili zejména církevní řeholníci – kapucíni, karmelitáni, benediktini a augustiniánští kanovníci.

Křesťanská ikonografie zpodobňuje Annu jako důstojnou matronu v dlouhém přepásaném šatu, s hlavou zahalenou závojem. Někdy drží v ruce knihu, poukazující na starozákonní zaslíbení Mesiáše, občas lilii jako odkaz na své neposkvrněné dítě. Nejčastější vypodobnění jsou ale spolu s Pannou Marií. V umění vznikl zvláštní ikonografický typ „sv. Anna samatřetí" s Pannou Marií a Ježíškem, kdy Anna drží zmíněné figury v drobném měřítku na ruce či chová dospělou Pannu Marii s Ježíškem na klíně. Můžeme se setkat i s výjevy v přirozené velikosti. Známá jsou vyobrazení Narození Panny Marie či scény, kdy sv. Anna vyučuje dívku Marii. Annu lze vidět společně s manželem Jáchymem nebo se „svatým příbuzenstvem" – Ježíškem, Josefem a Marií, Jáchymem. Proslulými se staly obrazy Caravaggiovy ve Villa Borghese v Římě, Leonarda da Vinciho v pařížském Louvru či Masacciovy ve florentské Akademii.

Annin kult se šířil v návaznosti s objevováním jejich ostatků. Četná evropská města se označují za jejich vlastníky. K vídeňským relikviím patří Annina paže, v Dürenu mají její hlavu. Slavnými svatoanenskými pouti se honosil dolnorakouský Annaberg, Sulzbach a Unterkreuzberg v Bavorsku či francouzské Nantes, Apt a Anne d'Aury.

Svatá Anna se stala populární světicí i pro řadu Valachů; je považována za valašskou patronku. Po řadu staletí je jedním z nejrozšířenějších místních křestních jmen; jménem Anna pojmenovávali v místních rodinách prvorozené dcery.

Počátky tradice oslav svátku sv. Anny však zvláště v Rožnově nejsou paradoxně spojeny s žádnou duchovní událostí. Na sv. Annu se zde zcela prozaicky pořádal velký jarmark. Když se pak v 19. století rozhodl zdejší Spolek pro okrasu Rožnova a zábavy společenské uspořádat při této příležitosti jako svou první aktivitu Mezinárodní slavnost k poctě všech Annen, byla tradice na světě. Průběh programu z roku 1876 ukazuje, že slavnost sloužila zejména k obveselení hostů. V místní Hájnici se konaly například Olympické hry humoristické, První výlet malého vzduchoplavce, Taneční zábava, večer na závěr Velkolepý ohňostroj, rožnovských lázní. Školní mládež z Rožnova se zhostila tak kuriózních disciplín, k jakým náležela Honba na jitrnice, Běh v měchách, Stínání či Lezení o závod na hladký rozličnými dárky ověnčený strom.

Počátky putování ke kostelíku sv. Anny ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm souvisí s vysvěcením základního kamene P. kanovníkem Segetem v létě roku 1939. Po umístění oltářního obrazu „sv. Anny učitelky" se až do konce 50. let konaly k poctě sv. Anny každoročně děkovné pouti. Řada okolních osad vypravovala své procesí. Přicházívali Horno- i Dolnopasečané, obyvatelé Hážovic, Tylovic i samotní Rožnované.

Rožnovští se scházeli brzy ráno před farním kostelem Všech svatých, kde se řadilo procesí. Kráčel v něm i rožnovský farář spolu s ministranty nesoucími slavnostní korouhve. V lázeňském parku se jednotlivá procesí spojila v jeden mohutný proud. Před muzejním kostelíkem, kam procesí za zpěvu poutních písní a recitace modliteb směřovalo, bylo již vše nachystáno ke mši. Nechyběly ani stánky s poutními upomínkami („svaté obrázky", náboženská literatura, růžence, křížky, svíce...), občerstvením a příslušnými sladkostmi. Do tance a k poslechu vyhrávala vždy nějaká kapela.

Poslední příležitost účastnit se bohoslužeb v kostelíku sv. Anny nastala v roce 1958, kdy kostelík sloužil jako farní po dobu oprav kostela Všech svatých. Později zde byly jakékoliv církevní aktivity zakázány.

V druhé polovině 90. let byla tradice svatoanenských procesí obnovena. Od té doby putují Rožnované i přespolní ve valašských krojích i běžném oděvu od farního kostela. Procesí prochází za zvuků tradičních poutních mariánských písní centrem města a bývá zakončeno před polednem u kostelíka sv. Anny v Dřevěném městečku malou pobožností. A stejně jako v minulosti tak i dnes přibližuje svatoanenské procesí dávno zašlý obraz barokních poutí s pestrou směsicí valašských krojů, vlajícími korouhvemi, těžkou vůní hořícího kadidla i drobnou krásu dřevěné plastiky sv. Anny učitelky, kterou nesou rožnovské dívky na ozdobených nosítkách.

Text: Mgr. Jana Tichá © 2010 Valašské muzeum v přírodě



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English