Cesta: Odborná činnost / Tradiční rukodělná výroba / Zuberští metláři / Metlářská pohádka


Metlářská pohádka

Kdysi dávno, žil starý otec Jan se třemi syny - Petrem, Pavlem a Frantou. Mnoho se otec za svůj život napracoval. Viděl, že mu ubývá sil, smrt už klepala na dveře. Stařec rozdělil všechno co měl na tři díly, svolal své syny a řekl jim: „Až mňa tu nebude, vezměte každý svůj díl a žijte v dobré vůli. Pečujte jeden o druhého, jak sa na bratry sluší.“

Zanedlouho stařík Jan zemřel. Starší synové Petr a Pavel dlouho netruchlili, odešli od hrobu a hned si začali dělit majetek podle svého rozumu. Protože Petr a Pavel byli tak trochu hamouni, rozdělili si dobytek, chalupu a pole jen mezi sebe a na nejmladšího Frantu nezbylo skoro nic. Franta se musel spokojit s březovým hájkem, s loukou plnou krásných květů a s maličkou chalupou. Bohužel jen s maličkou chalupou, protože nejstarší bratr Petr mu předtím pověděl něco, co Frantu ranilo. Řekl mu: „Chalúpu měl otec jen jednu a tři bychom se tam nevešli, musíš bydlet v chaloupce v březovém hájku, tam je místa dost. Dobytek ti nedáme, je s ním spousta práce a stejně bys je neměl kde chovat. Vem si starou kobylku, ta ti postačí.“

Franta se s bratrem vůbec nehádal, vzal si kobylku a odešel do hájku. Miloval otce nade vše a bylo mu líto, jak bratři s majetkem zachází. Když Franta s kobylkou dorazil na své maličké panství, pustil ji na pastvu a šel se podívat na přírodu kolem. Byl to háječek jako dlaň, ale jak tam bylo krásně! Tráva hustá, plná květů a na každém stromě zpívalo spoustu ptáčků, byl to úplný ráj.
Franta si lehl na travičku, poslouchal ptáky a úplně zapomněl na všechno trápení. Když dostal hlad, nasbíral si jahody a houby. Strávil tak den, dva a třetího dne se zamyslel. Jak budu žít dál? Vždyť jahod a hub se moc neuživím. V tu chvíli Frantu napadlo. Co kdybych nadělal březových metel. Každý statek potřebuje řádných metel a možná za ně dostanu nějaký ten groš na chleba se slaninou, řekl si a tak učinil.

Nařezal hromadu větévek, očistil je od listí a svázal do pevných otýpek. Byla z toho pěkná pometla. Potom zapřáhl kobylku a vydal se na jarmark. Zastavil kobylku uprostřed jarmarku, vstal na voze a začal lákat kupce všelijakými říkankami. I když metle jsou jen obyčejné větve, všichni si je kupovali s velkou radostí, protože věděli, že se na Frantovy metle můžou spolehnout.
A tak Franta začal hospodařit. Po večerech vázal metle a na druhý den je vozil do města. Nezbohatl z toho, ale hlady taky neumřel. Jednoho slunného dne potkal na silnici bratry. Podívali se mu na zboží a dali se do smíchu. „Ha ha ha!“ zvolali „Z tebe je velký kupec. Ani se nenadějeme a postavíš si dům.“  „Kdo ví, třeba ano.“ Pobídl kobylku a jel pryč. Vůbec neměl náladu na jejich výsměšky a pomyslil si! Však já vás naučím!

Hned na druhý den, když se vrátil z jarmarku, zašel k bratrům a poprosil je o měřici.

„K čemupak ji potřebuješ, bratře?“ „ To je přeci moje věc,“ odpověděl.

Bratři se na sebe překvapeně podívali a zašli pro měřici. „Zítra ráno ať ji vrátíš. Musíme měřit oves.“ Franta poděkoval a vydal se ke své chalupě. Doma si všiml, že měřice je celá dolepená od smůly. Ani ho nepřekvapila chytrost jeho bratrů. Ještě uvidíme kdo koho přechytračí, říkal si v duchu. Trochu se prohrabal v brašně, vytáhl měďáček a začal jej leštit popelem, že vypadal jak zlaťák. Ráno přilepil měďák na dno měřice a zanesl ji bratrům. Jelikož bratři nebyli doma, odešel zpět domu a ulehl do trávy plné květů.

Vtom se objevili bratři a nenápadně vytahují na Frantu: „Pamatuješ, jak nám otec říkal, že máme pečovat jeden o druhého a bydlet spolu?“ „Jak bych si nepamatoval,“odvětil Franta. „Jestlipak vy jste nezapomněli?“  „Jak bychom mohli?“pravili bratři, „přišli jsme se tě zeptat, nemáme ti přivést jalovičku? Budeš mít mléka,co hrdlo ráčí.“

Frantovi asi došlo, oč jde. „Tak dobrá, bratři, řekněte rovnou, co ode mne chcete.“ Petr a Pavel nevěděli kudy kam, až potom z nich vypadlo: „Pověz, Franto, kde jsi získal tolik zlata?“ Franta se ničím netajil a odpověděl bratrům. Ukázal na březový hájek a povídal: „Jen se podívejte, kolik je tam břízek a kolik větviček je na každé z nich. Z větviček vážu metle a prodávám je na jarmarku nebo kde to jen jde. A kdybyste věděli, kolik se platí za metle? Za každou metlu dávají měšec zlaťáků.“

Bratrům se rozzářily oči. Začali Frantu přemlouvat a prosit, aby jim hájek prodal.

„Nikdy bych hájek neprodal, ale přenechám vám ho, když mi za něj dáte plnou měřici stříbrňáků.“
Bratři okamžitě bez rozmyšlení prodali dobytek, pole a nakonec i chalupu. Peníze proměnili na stříbrňáky a nasypali do měřice, ale bohužel ji nenaplnili plnou. Bratři běželi k Frantovi a předali mu měřici.

„Vždyť není plná,“ pověděl Franta. „Nevadí, nechme to tak, vezměte si hájek se vším proutím, ať vám slouží ke zdraví!“

Přesypal stříbrňáky do mošny, zapřáhl kobylku a odjel z rodné vesnice hledat štěstí jinde. V tu chvíli začali starší bratři řezat březové větve a vázat je do otýpek. Nadělali plný vůz metel a vezli je na prodej. Ještě ani nedorazili na jarmark a už je zastavili kolemjdoucí: „Za kolik dáte metly, pacholkové?“ „Měšec zlaťáků za kus.“ Kolemjdoucí se jen zasmáli a šli dál.

Bratři dojeli na jarmark, zastavili vůz uprostřed, jak to dělal Franta a lákali zákazníky. Zákazníků se kolem vozu scházelo víc a víc a každého zajímala cena. „Měšec zlaťáků za kus!“ vykřikovali bratři. Nejprve se lidé smáli, ale potom je popadl vztek. Vtom nějaký šprýmař vykřikl: „Nasypeme vám zlata ještě víc, než si žádáte!“ Šprýmař popadl metlu a začal bratry vyplácet po zádech. „Aůů, dost, dost;“ křičí bratři. „No tak, za kolik dáte teď?“ ptal se šprýmař. „Půl měšce za kus“ řekl Pavel, ale když uviděl, že se metel chopilo víc lidí, vykřikl: „Berte třeba zadarmo!“

Lidé košťata zadarmo nevzali, koupili si je pěkně za peníze, jak to dělávali vždycky. Petr s Pavlem tedy nezbohatli, ale na chléb se slaninou si vydělali pokaždé.

Holišová Hana, studentka gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English