Cesta: Odborná činnost / Tradiční rukodělná výroba / Zakuřované hračky / Technologie výroby zakuřovaných hraček


Technologie výroby zakuřovaných hraček

Tradičním užívaným materiálem pro výrobu bylo bukové dřevo, které bylo velice oblíbené pro své vlastnosti. Zakuřovat šlo pouze dřevo surové, pro jej výrobci připravovali z klád technikou štípání. Čerstvé dřevo se také štípalo lehčeji, než dřevo proschlé. Mokré dřevo, zpracované technologií třískového obrábění (řezání pilou a podobně) by totiž v čadící peci utrpělo drastické fyzikální změny ve struktuře materiálu. Voda obsažená ve dřevě by se začala v důsledku vysoké teploty prudce vypařovat což by mělo neblahý důsledek na tvarovou degradaci jednotlivých součástí zakuřovaných v peci.

Vysušené dřevo „čazené“ v peci, by také mohlo snadněji splanout. Štípané dřevo všechny tyto nevýhody řezaných desek minimalizovalo. Další výhodou této technologie je, že je to nejednodušší způsob beztřískového obrábění materiálu. Štípaná technika přípravy dřeva je nám zejména známa z příkladu výroby „súsků“, „skřinek“ , ale také při zpracování šindele coby střešní krytiny.

Samotná technologie výroby zakuřovaných hraček vycházela z logických zásad a postupů prověřovanými mnoha generacemi výrobců. Zhotovení jednotlivých typů hraček mělo různou obtížnost a jednotlivé kroky montáže byly také různě náročné. To samozřejmě záviselo na jejich konstrukční složitosti. Náročnější výrobky často přebíraly linii výroby u svých plně funkčních předloh.

V zásadě se dá příprava všech typů hraček, shrnout do následujících technologických kroků:

  1. příprava dřevěného materiálu štípáním z větších špalků dřeva do polotovaru. V pozdějších dobách výrobci k přípravě polotovarů používaly již okružní pily
  2. zpracování polotovaru do konečného tvaru
  3. „zakouření“ jednotlivých dílů hračky
  4. zhotovení dekoru na zakouřených částech
  5. montáž hračky

Výroba začínala nejdříve rozřezáním kmene stromu na špalky. Z těch se dále odštipovaly další kusy, které se nazývaly „klaje“. Štípání bylo také ideální pro případ výroby zakuřované hračky. Novodobí výrobci však již používali dřevo upravené strojně, a proto také docházelo k tvarové degradaci materiálu. Nejvýrazněji se tento problém projevoval při procesu „čazení“.

Dřevo v blízkosti ohně rychle vysychalo a v důsledku ztráty vody ve dřevě tak měnilo svůj tvar. Materiál se tímto nechtěným procesem mohl zkroutit, zkřivit, nebo mohl být často poškozen prasknutím.
Výrobci se museli snažit vybírat pro zpracování takové dřevo, které bylo pokud možno bez kazů. Ideální dřevo pro výrobu musí být co nejvíce přímé a bez suků nebo dalších vad. Za vady se považují: trhliny (jádrové, mrazové, podélné a kruhové), dvojitá běl, řídkost, hniloba, nádory a dodejme také biologické napadení.

Značná důležitost byla připisována také tvrdosti. Tvrdost dřeva je v případě třískového zpracování důležitou materiálovou vlastností. Rozumíme jí odpor dřeva, který klade při vnikání cizích pevných částic. Především se projevuje při ručním zpracování, které přijde na řadu po štípání. Naštípané polotovary se poté musí přesně tvarově zpracovat.

Tímto krokem již výrobci připravili součásti hraček na zakouření v peci. Po jejich vytažení již z logických důvodů nešlo nijak zásadně upravovat jejich tvar, jelikož by se zcela změnila podstata výzdobných prvků a zpracovatel by mohl odhalit přírodní barvu dřeva na místech, která nemusela zapadat do koncepce jeho výzdoby. Při tomto kroku se užívalo obvyklých nástrojů a přípravků pro zpracování dřeva, tedy: pořízů, sekery, „strýcovy stolice“, dlát, nebozezů - vrtáků, ale třeba i pily „zlodějky“ nebo pily „lupénky“ pro vyříznutí otvoru v sedáku stoličky. Pro krácení dlouhých kusů mohla sloužit rámová pila.

Zakuřování – „čazení“ v peci bylo předposledním úkonem v technologii zpracování hračky. Jako „čadící pece“ se pro tento účel používaly běžné chlebové pece umístěné v interiérech obytných staveb. Postupem času výrobci stavěli pece na vzdálenějších místech od stavení, které často zapouštěly do břehu. Je také zaznamenána zvláštní „udírna“, která byla sestavena s desek a byl do ní přiváděn chladný kouř důmyslným podzemním kanálkem z topeniště. Za příklad dýmné pece postavené mimo obydlí může sloužit ta, kterou na zahradě za domem vybudoval František Štefela. Zprvu sice používal pec po otci, ale ta byla zbourána a následně byla postavena nová, blíže k obydlí. Stojí přibližně 50 metrů od obytné zástavby a je umístěna v malé kůlně, se stříškou, která chrání pec před nepřízní počasí. Do kůlny obklopující dýmnou pec se umisťovala také část paliva. Pec má hloubku topeniště 1,45 m a její šířka je 1,4 m. Průzkum zaměstnání obyvatelstva provedený V. Přikrylem v 50. letech 20. století, zjistil, že rozměry pecí se pohybovali okolo 2x0,75x0,30 m. Pece, které, stály samostatně mimo obytné stavení sloužily často také jako sušírna ovoce a jejich majitelé se v nich nevyhýbali ani konzervaci masa uzením. Provizorním, ale přesto užívaným způsobem čazení bylo také zavěšení předmětů přímo do komína. Tímto způsobem po jistou dobu zakuřoval například otec Františka Štefely.

Pro topení v čadící peci se používalo zbytkového dřeva z dílny a také samozřejmě méně kvalitního dřeva určeného k topení. Uvnitř pece se nalézaly tzv. „kozy“ – přepážky, které oddělovaly topeniště. Na ně se kladly polotvary určené k zakouření. Po přímém položení polotovaru na dno pece by totiž nedošlo k zbarvení, bránil by tomu přímý kontakt s podložkou.

Pro kvalitní zakouření také výrobci svazovali připravené produkty a zavěšovali je přímo do prostoru pece. Pec Františka Štefely byla vytápěna v zadní části topeniště. K posunu hořícího dřeva používal „ohřeblo“. Podle Štefly trval proces vytápění pece zhruba hodinu. Po této době byla připravena k čazení. Ovšem dřevo muselo být „shořené a zuhelnatělé“. Poté se na něj nasypaly zbytky dřeva vzniklé po jeho obrábění v dílně a pec začala dýmit. Výrobce pak urychleně umístil polotovary do pece. Celý proces „zakuřování“ vyžadoval značnou zkušenost a obezřetnost. Muselo v něm být docíleno procesu hoření dřeva bez plamenů. Výrobci udávají, že hrozilo velké nebezpečí opětovného vzplanutí plamenů. Tím by samozřejmě došlo k poškození „čazených“ dílů dříve, než by se podařilo celou nakládku pece vyložit. Zpracovávané kusy tak mohly i ohořet. Ústí pece zakrýval poklop, který zamezoval nadměrnému okysličování spalovacího prostoru pece, a tak bránil nechtěnému splanutí ohně. Doba zakuřování jedné várky v peci se podle výrobců pohybovala v rozmezí půl až jedné hodiny. V období největšího odběru produkce „zakuřovaných“ hraček pece „čadily“ dřevěné části i dva dny v kuse.

Dřevo, které se začadilo, bylo poté „malováno“. To znamená, že byly do jeho zbarveného povrchu zhotovovány obrazce ostrými řeznými nástroji. Pro tento účel si je někteří výrobci zhotovovali sami. Pokud však jejich konstrukce vyžadovala složitější kovové tvary, jako například výstružník „výstruh“, zadávali je na výrobu kovářům. Výrobci „čazených“ hraček užívali ke zhotovení dekoru „roztéčku“ a „výstružník“. Roztéčkou se vytvářely geometrické kruhové obrazce. Bylo to v podstatě kružidlo, které však mělo řezací plochu ve tvaru ostrého háčku. Výstružník se používal k vytváření dekoru přímo „od ruky“. Je to kovový nástroj tvaru písmena T s dřevěnou rukojetí. K oddělování materiálu sloužil opět ostrý háček, který byl po obou koncích ramen. Výrobci užívali také hoblíky prutovníky, které umožňovaly lineární výzdobu přímkami po delších rovných plochách zdobeného předmětu.

Výzdobné motivy zhotovované na zakuřovaných hračkách můžeme rozdělit do dvou základních skupin. První z nich je užití geometrického dekoru. Druhou skupinou je pak volný dekor tvořený za pomoci již zmíněného výstružníku. Výzdoba volným dekorem se používala většinou na drobnější konstrukční díly hračky, ale nebylo to vždy pravidlem. Zdobením „od ruky“ se „malovaly“ zoomorfní a rostlinné náměty, povětšinou to byly ptáčci a větvičky.

Geometrická výzdoba byla charakteristická užitím kružnic a jejich poloměrů na ploše zakouřených dílů. Výrobci často vytvořili základní kružnici, do které vpisovali nebo od ní opisovali další poloměry či kružnice. Spojení protínajících čar pak tvořily obrazce, často poměrně složité a rozsáhlé. Některé geometrické celky mohly být i zvýrazněny výstružníkem v celé své ploše. Dekor geometrické výzdoby skýtal velké možnosti v jeho použití. Celkem bylo zachyceno téměř třicet kružných dekorů.Motivy byly přebírány po generace, často z otce na syna. Terénní průzkum potvrdil, že poslední generace výrobců aktivně pracující od 50. do 70. let 20. století nevnášela přílišné změny do dekorativního pojetí zakuřované hračky.



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English