Zakuřované hračky

Hračky vyráběné technologií „čazení“ se zhotovovaly pouze ze dřeva a kopírovaly předměty denní potřeby. Odrazem funkčního pracovního nářadí pak byl rozměrově zmenšený „model“ výrobku sloužícího jako hračka. Z tohoto hlediska se v podstatě „čazené“ hračky ničím nelišily od ostatních hraček, ty si totiž také braly inspiraci ve skutečném životě. Specifikem zakuřované hračky však byl osobitý způsob její výzdoby, který se zcela vymykal běžným zvyklostem. Výrobci povrch dřeva nechali „zadýmit“ v peci kouřem. Dřevo tím reagovalo a na základě vnějších vlivů a jeho povrch se zbarvil do odstínů hnědé až černé barvy.

Výrobce poté za pomocí řezných nástrojů třískově obrobil povrch dřeva a vytvořil tím kontrastní dekor. Primárním účelem zakuřování bylo na povrchu dřeva vytvořit celistvě zbarvený povrch.

Tento základní úkon se prováděl z estetických důvodů, avšak podle pamětníků se často přiřazovala k estetické funkci také funkce konzervační, hygienická a impregnační.

Hmotné doklady výroby „zakuřovaných“ hraček jsou dochované řádově v desítkách exemplářů. Nejstarší z nich jsou datovány do roku 1901. Bohužel jsou nám známy pouze předměty, které spravují muzejní instituce. Zakuřované hračky, které jsou v soukromých rukách nám zatím unikají. Jisté však je, že plodná činnost Františka Štefely způsobila to, že jeho výrobky putovaly i do ciziny. Jeho díla jsou například v Holandsku nebo Kanadě.

Největší početní zastoupení zakuřovaných hraček ve sbírkách muzeí v České republice má Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Mezi další instituce spravující tento specifický projev hračkářské tvorby patří Moravské zemské muzeum v Brně, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Muzeum regionu Valašska ve Valašském Meziříčí, Muzeum Novojičínska v Novém Jičíně a také Ústav lidové kultury ve Strážnici a Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Velká část hraček již však pochází z novodobé produkce, která vycházela z prostředí Ústředí lidové umělecké výroby. Výrobci v zásadě pracovali tradičními postupy a nástroji. Pouze proces štípání byl pozvolna opouštěn a přecházelo se k řezání polotvarových desek.

V současné době se výrobě věnuje již pouze Josef Polách z Nové Lhoty. „Zakuřovaná“ hračka tak neodvratně stojí mimo zájem výrobců a zdá se, že také odběratelů. Poptávka po „čazené“ hračce je již minulostí a hrozí, že zůstane pouze sbírkovou náplní akvizic muzejních institucí.

Více informací naleznete ve studii Michala ROČKA: Tradice výroby zakuřované hračky. Národopisná revue 4/2006, č. 4, s. 209 – 217.