Cesta: Odborná činnost / Tradiční rukodělná výroba / Výroba valašských brousků


Ruční výroba kamenných brousků na Valašsku

Ruční zhotovování kamenných brousků bylo v minulosti především záležitostí sezónní domácké výroby a jednou z možností zajištění výdělků v chudších regionech. Jednalo se zejména o neřemeslnou produkci, kdy se výrobou těchto kamenných nástrojů zabývali lidé spíše z nemajetných vrstev vesnické společnosti (např. drobní zemědělci, pomocní dělníci, bezzemci). Na území České republiky bylo několik „brouskařských“ lokalit, z nichž nejvýznamnější se nacházely ve východních Čechách na Hořicku a Trutnovsku a na Moravském Valašsku v okolí Vsetína. Každé brouskařské centrum se lišilo technologickými postupy i používanými nástroji. Jako surovinový materiál byl nejvhodnější štěpný jemnozrnný pískovec. Výroba se proto soustřeďovala kolem lomů s potřebným druhem pískovce.

„Brouskařství“ je na Vsetínsku doloženo už v druhé polovině 17. století. Největším rozkvětem prošlo v 19. století a v první polovině 20. století. Spolu s další domáckou výrobou se stalo pro tuto část Valašska charakteristickou činností, která svou specifičností ovlivnila celkový ráz několika obcí.

Důležitými středisky se staly zejména obce Rokytnice, Liptál, Lhota u Vsetína, Seninka a Senice. Domácká produkce brousků se v této oblasti vyskytovala až do založení místních JZD, v rámci nichž byli brouskaři soustředěni do tzv. přidružené výroby. Postupem času a s odchodem „starých brouskařů“ JZD výrobu brousků zrušila a tradiční brouskařství na Vsetínsku tak téměř zaniklo. V současné době se udržuje jako soukromá živnost pouze v jedné rodině díky generačnímu předávání znalostí technologie z otce na syna.

Tradiční ruční výroba brousků v minulosti byla odlišná podle regionu a druhu používaného materiálu. Na Vsetínsku se postupně vytvořil postup charakteristický pro danou oblast. Celá výroba se skládala z několika základních technologických úkonů, které musel zkušený brouskař zvládnout. Jednalo se o výběr a vytěžení vhodného druhu jemnozrnného křemitého pískovce, dělení materiálu na úzké pásky – polotovary nazývané „rážky“, jejich opracování sekáním či štípáním na hrubý tvar a závěrečné obroušení na pískovcovém brusu do konečné podoby.

Tradiční brouskařství na Vsetínsku má z hlediska technologického procesu výroby tři vývojové etapy, které se lišily zejména jen ve způsobu opracování „rážek“.

  1. Do první světové války se pro osekávání „rážek“ používalo kladívko s ostrou hranou – „klepáč“, kterým se na malé kovadlince – „babce“ vytvářel podle dřevěné šablony hrubý tvar brousku .
  2. Později převládl způsob oštípání „rážek“(upevněných do dřevěného svěráku) pomocí kleští s dlouhými rameny a nedovíratelnými čelistmi (tento postup byl rychlejší, šetrnější k materiálu, ale také mnohem namáhavější).
  3. Po zavedení elektřiny začali poslední brouskaři používat elektricky poháněné jednoduché sekací stroje.

Ostatní technologické úkony výroby zůstávaly ve všech vývojových fázích víceméně stejné. Z nářadí k práci bylo potřeba několik druhů kladiv, dláta, ocelové sekáče, brusný kámen či pískovcový brus a podle použitého způsobu opracování rážek buď kladívko - klepáč a kovadlinka – babka, nebo kleště (bylo nutné mít několik druhů podle síly rážky) a dřevěný svěrák.

Postup celé výroby brousků za pomocí štípacích kleští

Materiál pro výrobu brousků se těžil v okolních pískovcových lomech. Potřebný blok kamene „modrého pískovce“ pomocí zatlučených klínů se odvalil a ocelovými sekáči rozdělil na menší kusy, které si brouskaři nechali odvézt domů, kde prováděli další opracování. Dále dláty a kladivy nebo speciálním kamenickým kladívkem (s jedním koncem ostrým a druhým tupým) dělili přesnými údery kámen na úzké pásky – rážky, které upevňovali do dřevěného svěráku a podle dlátem předem vyrytého tvaru štípali kleštěmi s nedovíratelnými rozvory do přibližné podoby brousku. Na závěr hrubě opracovaný brousek obrousili na kameni z měkkého hrubozrnného pískovce (tzv. brusák), jehož horní kruhová plocha je mírně vyhloubena. Konečné dobroušení vykonávali krouživým pohybem, tak dlouho dokud nebyla každá ploška důkladně a pravidelně vyhlazená. Jednalo se o poměrně namáhavý úkon. Po dobroušení se váha rážky zmenšila asi o polovinu. Později převládlo dobrušování rážek na elektricky poháněném pomalu se točícím pískovcovém brusu.

Ručně vyráběné kamenné brousky byly vyhledávané zejména pro svou kvalitu a mechanické vlastnosti. Pískovcové brousky jemné ostří pouze srovnávají a nedochází k tak velkému odběru jako u brousků karborundových, které hranu spíše sráží.

Výroba brousku je dosti náročná a dřívější brouskaři často mívali následkem prachu vznikajícího při práci různá plicní onemocnění a z používání kleští zase na stáří ochrnuté ruce.

Václav Michalička
Foto: Karel Matocha; Archiv Valašského muzea v přírodě



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English