Výroba perleťových spinek

---

Perleťové spinky, známé pod názvem kotule řadíme do kategorie lidových volných oděvních spon. Od poloviny 19. století se postupně staly nezbytným doplňkem svátečních i všedních krojů obyvatel Valašska, zejména z okolí Vsetína a dále příhraničních obcí Slovenska, k nimž patří Povážská Bystrica, Horní a Dolní Mariková a Papradno. Plnily současně funkci užitkovou i dekorační. Sloužily a dodnes je používají někteří jedinci a členové valašských souborů k sepnutí rozparku mužských krojových košil a ženských rukávců.

Perleť lákala odedávna člověka svou přirozenou krásou opalizujícího lesku. K její oblibě přispívalo i to, že je snadno opracovatelná, ale zároveň pevná a poměrně trvanlivá. Tato vlastnost je dána jejím chemickým složením – uhličitan vápenatý (Ca OH) s menší příměsí organických látek (konchinu).

Zdrojem perleti jsou lastury a ulity mořských a sladkovodních měkkýšů, vytvářejících perly. Klasickými nalezišti jsou pobřežní vody Rudého moře, Perského zálivu, Indie a přilehlých ostrovů, Indonésie, Austrálie, Polynésie a Střední Ameriky. Mezi nejznámější druhy patří Iris s krásným opálovým leskem, Trokas, získaný z kuželovitých ulit vytvářených plžem z rodu Trochus, dále Burgas z ulit plžů rodu Turbo. Zvláště ceněná byla bílá perleť škeblí Makassar, dosahujících průměru až 25 cm.

V českých zemích se perleť začala využívat od druhé poloviny 19. století ve dvou účelových kategoriích – v ozdobnictví a na výrobu knoflíků. Všeobecný rozvoj perleťářství v Evropě zapříčinil jak rozvíjející se zámořský vývoz, tak i začínající módnost a oblíbenost perleti v oboru uměleckého řemesla. Jeho počátky můžeme hledat v 18. století ve Francii, odkud se postupně šířilo do Vídně a Prahy. Jako každá novinka bylo zpracování perleti zprvu značně primitivní, změna nastala s rozvojem práce na soustruhu.

Hlavními středisky výroby perleťových knoflíků se u nás staly Žirovnice, Přelouč a Kraslice. Kromě těchto oblastí se zpracování perleti rozšířilo i na Valašsko, kde se tento materiál uplatnil převážně v lidovém šperkařství. Z různých druhů perleti zhotovovali místní výrobci zvaní náturisté zejména z oblasti Horního Vsacka perleťové spony – spinky, v současnosti známé spíše jako kotule. Pojem kotula měl však původně jiný význam. Označovaly se jím mosazné ozdoby na koňských postrojích. K záměně názvu spinka s kotulí došlo pravděpodobně na Rožnovsku.

Spinky sloužily a dodnes se používají k sepnutí rozparku na ňadrech mužských krojových košil a ženských rukávců. Svou výzdobou patří k našim nejkrásnějším krojovým šperkům. V minulosti však plnily i ryze praktickou funkci. Dříve se šily mužské soukenné kalhoty - nohavice bez kapes. Ty nahrazovala dvojitá podšívka na prsou košile. Proto se vnější část plátna, která byla vyšívaná, spínala spinkou, aby se nemohla otvírat. Za projev obecné nepořádnosti byla považována v pozdějších letech i skutečnost, pokud muž chodil s rozhalenou košilí bez spinky. Říkalo se o něm, že chodí „rozplahaný“. V současné době je nosí muži i ženy zejména jako krásný krojový doplněk.

Mužské kotule bývaly jen kruhové, o průměru 5 – 6 cm. Ženské spinky byly menší a ojediněle mohly mít i tvar stylizovaných stromových listů. Uprostřed spinky je soustředný kruhový otvor s jedinou mosaznou otáčivou jehlicí. Rytá výzdoba na kotuli je v souladu s valašskými výšivkami mužských košil – jednoduchý geometrizovaný ornament je doplněn rozvilinovými rostlinnými prvky. Často se vyskytují kombinace motivů větviček, tulipánů, klasů a krokviček. Okraj bývá vybroušen do obloučků, které se střídají se zoubky. K nejkrásnějším patří kotule vyrobené z opalizující perleti lastur Makassar, které se dovážely až z Austrálie. Materiál byl velmi vzácný, proto se kotule vytepávaly za studena i ze stříbrných rakouských mincí. Po roce 1918 skláři z Karolininy Huti vyráběli spinky z modrého nebo červeného skla a zdobili je brusem. Za druhé světové války se hlavně na slovenské straně Javorníků vyráběly i spinky z hliníku, které stejně jako ty stříbrné na vzduchu černaly a nemohly tak konkurovat opalizující kráse perleti.

Centrem výroby perleťových spinek na Valašsku bylo podle zakladatele muzea ve Valašském Meziříčí výhradně Horní Vsacko. Jejich výroba však byla i v této oblasti zcela ojedinělá. Kotule zhotovovali jen zruční samouci - náturisté v rámci podomácké výroby. Perleť používali nejprve fajkáři, kteří tímto materiálem vykládali – vybíjeli dřevěné dýmky a také topůrka obušků – valašek. Tento způsob využití perleti se nejvíce rozvinul v obci Velká (Hrubá) Lhota u Valašského Meziříčí. Výrobou kotulí prosluli zejména rolníci Martin a Jakub Tkadleček z Nového Hrozenkova.

Nejvhodnějším materiálem byly lastury perlorodky, které se kupovaly u obchodníků s galanterním zbožím ve větších městech, někdy se na spinky upravovaly i velké perleťové knoflíky. Z větší škeble se dalo zhotovit 5 – 6 spinek. Jejich počet závisel na jakosti perleti a zakřivení mušle. Nejlepší perleť byla bílá, někdy však pracoval z krásně lesklé, slabě nazlátlé suroviny. Lastury výrobce nejprve máčel ve vodě, řezal lupenkovou pilkou, ručně obrušoval na potřebný tvar a sílu, polotovar hladil smirkovým papírem a dobrušoval pemzou. Kruhový otvor uprostřed narýsoval kružítkem a pak vyřízl. Dírky o průměru 2 - 3 mm po obvodu i kolem středu vyvrtal malým kopinatým vrtákem, upnutým do dřevěného kolovrátku. Později výrobci používali malou stolní vrtačku. Ornament si vyznačil pomocí inkoustové tužky. Samotnou výzdobu prováděl tradiční technikou gravírování ručním trojhranným rydlem, zabroušeným „na pohanku“. Poté se kotule vařily v roztoku kyseliny solné, omývaly v mýdlové vodě a konečně leštily. Naposled se připevnila zapínací jehlice.

V 60. letech byla výroba perleťových spinek v Novém Hrozenkově zdokumentována pracovníky ÚLUVu. Dle této dokumentace se poté spinky vyráběly v Žirovnici, ale již za použití strojní techniky.

Na tradiční výrobu navázal až Petr Mužík z Velkých Karlovic, který je v současné době jediným známým výrobcem samoukem v tomto již zaniklém oboru lidové tvorby. Dle publikované práce J. Orla si osvojil výrobní postup. Jen ruční rydla občas nahradí malou frézkou. Inspiraci nachází jak v tradičních motivech Tkadlečkových kotulí a výrobků ÚLUVu, tak také vytváří různé kombinace vlastních vzorů. Z krásně opalizující mušle vyřeže lupenkovou pilkou kruhový tvar o průměru 55 – 60 mm. Poté si obyčejnou tužkou předkreslí vzory, které vybrousí ručním rydlem nebo malou frézkou. Otvor uprostřed udělá pomocí vrtačky. V nejsilnějším místě ještě provrtá dírku pro zapínací jehlici. Nakonec použije slabý roztok kyseliny solné, která odstraní zbytky nečistot a kotule je hotová. Využívá i odpadový materiál, ze kterého hotoví velké zapínací jehlice.

Použité prameny a literatura

Domluvil, E.: Pojednání o domácích výrobách lidu valašského. Dýmky a obušky perletí vybíjené. In: Sborník muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí III, 1899, s. 62 – 65.

Johnová, H.: Lidové šperky československé. Věci a lidé V, 1953, s. 326.

Orel, J.: Perleťové spony k valašskému kroji. Valašsko 1966, s. 38 – 41.

Orel, J.: Památce Josefa Országa – Vraneckého. Zprávy oblastního muzea v Gottwaldově 1982, s. 80 – 85.

Ország-Vranecký ml., J.: Dýmkařství na východní Moravě. Rožnov pod Radhoštěm 1972.

Ország – Vranecký ml., J.: Výroba perleťových spinek v Novém Hrozenkově. Archiv Valašského muzea v přírodě, rukopis, inv. č. R 116.

Orlíček, Z.: O perleti a perleťářství. Umění a řemesla 1961, s. 153 – 157.