Cesta: Odborná činnost / Tradiční rukodělná výroba / Výroba krpců


Výroba krpců

Krpce jsou obuv, součást tradičního lidového oděvu. Moravské Valašsko je jedním z regionů, kde dodnes krpce zhotovují dva výrobci. Každý z nich však používá jinou technologii. Oděv, který se zde nosil, patří do kategorie horského pasteveckého oděvu. Víme, že krpce byly nepostradatelnou součástí oděvu převážně u chudého vesnického obyvatelstva tohoto horského kraje.

K oděvu neodmyslitelně patří obuv. Každý si však nemohl boty koupit a nosit je každý den, jak jsme zvyklí dnes. Chudí vesničtí obyvatelé, zejména zde v odlehlé hornaté oblasti východní Moravy, je ještě na počátku dvacátého století běžně nenosili. Další rozdíly povstávaly v typech obuvi u obyvatel měst a vesnic, materiálech používaných na jejich výrobu a také v práci profesionálů a domáckých sezónních výrobců. Na východní Moravě byly pro výrobu obuvi používány dva základní materiály: kůže a sukno. Teprve až později se do popředí dostala Baťova výroba jednoduché plátěné obuvi („baťovky“). Typy obuvi se odvinuly od materiálu, který byl běžně dostupný, a od ceny.

Nejarchaičtějším typem obuvi vyráběným z kůže jsou právě krpce, jednoduše zřasená kůže, přichycená pomocí řemínků k noze. Takovou obuv nosili muži i ženy, ale ženy z jemnějšího materiálu.

Krpce nebo také krbce, krpel či opánky jsou archaická, jednoduchá, nízká obuv z jednoho kusu kůže, která je stažená, „nakrpatěná“, do podoby, která se přirozeně přizpůsobuje noze. Vlastní tvar získávají teprve na chodidle. Forma pro levou a pravou nohu střihem kůže rozlišena nebyla.

Podobné typy obuvi se vyvinuly nezávisle na sobě v různých oblastech světa, například u amerických Indiánů, v asijských stepích nebo v arktické oblasti. Vznik krpců, jaké můžeme pozorovat u Slovanů prakticky až dodnes, kladou archeologové a historici a až do doby bronzové (u nás kolem roku 1700 př.n.l., Únětická kultura). Tato obuv, která se až do nedávné doby ještě v odlehlých oblastech používala, je doložena v celém karpatském oblouku. U jižních Slovanů na Balkáně („opánky“), dále v jižním Rusku („kurpy, kerpeč“), v Bulharsku („opinci“ nebo „črvuli“), v Rumunsku („opinka“), na Ukrajině („chodaki“ nebo „postoly“) a také zčásti v jižním Polsku („kierpce“), na hornatém Slovensku (krpce nebo „kapce“) a v České republice v oblasti Těšínského Slezska („kierpce“), Moravského Valašska, Kopanic a Horňácka („krpce“).

Dnes už je názor, že krpce v hornatých oblastech Moravy přečkaly až do poloviny dvacátého století patrně proto, že bylo místní obyvatelstvo chudé, překonaný. Samozřejmě chudoba byla jedním z faktorů, avšak důležitějším podmětem pro uchování archaické obuvi byl způsob života a zaměstnání Valachů a v neposlední řadě tento typ obuvi plně vyhovoval jejich nositelům. Tyto příčiny jsou jednotné pro celou karpatskou oblast, a proto byly krpce v této části Evropy tak rozšířené.

Zaměstnání bylo důležitým faktorem pro rozšíření a udržení krpců. Pastevci měli ke kůži, potřebné na výrobu krpců, snadný přístup. Také terén, ve kterém se pastevci pohybovali, vyžadoval lehkou obuv, která by umožňovala jednoduchý pohyb v této neschůdné krajině. Někdo, kdo krpce nosil nebo nosí, by mohl namítnout, že krpce nebo kožená obuv ve svahu a na jehličí klouže. Pastevci krpce vybavili kováním v podobě několika cvočků nebo hřebíků na patě nebo opatřili kvůli bezpečné chůzi po skalách či ve sněhu kovovou podkůvkou „hrabčou“, která měla čtyři zuby a která byla k patě připevněna čtyřmi nýty.

Krpce svým nositelům vyhovovaly i poté, co se začaly ujímat i jiné typy obuvi, které byly obouvány do města nebo na zábavu. Byly finančně dostupné a pohodlné. Když se poškodily nebo unosily, nemuselo se jít za profesionálem, který by je spravil. Stačilo, aby si je majitel opravil nebo mohl zajít za někým, kdo krpce dokázal vyrobit. A takových lidí bylo mnoho.

II. Technologie

Základem pro výrobu krpců byla a stále je vyčiněná kůže. Dříve byla nejvíce používána kůže vepřová, v menší míře také telecí, hovězí nebo kozí či beraní. Dříve se zpracovávala kůže podomácku, protože byla spotřebním materiálem, který byl na usedlosti stále zapotřebí. Až později se výroba přesunula do větších podniků. Dnes patří zpracování kůže do chemického průmyslu.

Původní zpracování kůží bylo náročné na fyzické síly a hlavně na čas. Viz Řemenářství a bičařství. Dnešní výrobci mají tuto namáhavou práci už zjednodušenou. Vyčiněnou kůži si koupí v podniku, který se výrobou kůží zabývá. V oblasti Moravského Valašska vyvíjí činnost jen jeden větší výrobce firma Kumo s. .r.o. v Jablůnce. A toto je také jeden z bodů, který je společný oběma výrobcům krpců na Valašsku. Oproti minulosti se na výrobu krpců prakticky používá jen kůže hovězí zvaná „hovězina“.

A jak vlastně výroba krpců vypadala před lety? Rozhodně se neřadila do výroby řemeslné. Krpce si celé i s vyčiněním kůže vyráběli lidé sami, později si kupovali kůži na trzích a v závěrečné fázi běžného nošení krpců si mohli na trhu koupit kožený polotovar a doma si ho na nohu „nakrpit“. Potom se umění vyrobit krpce ztrácelo s tím, jak se vytrácela obliba nošení krpců a tato obuv se vytrácela z běžného nošení a byla nahrazovaná jinou.

II. 1. Archaická technologie

Postup výroby není složitý. Těžší je krpec vyrobit, člověk musí být zručný. Dva obdélníky na krpce vyřízl z větší kůže, velikost určoval podle ruky; na šířku měla kůže měřit jednu píď a na délku jednu velkou píď a délku prostředníčku (píď činila 19,92 cm, ale v mírách byly rozdíly, a tak nemůžeme říci, jak velkou píďí na Valašsku měřili). Pak se musely dát nejméně na dvě hodiny namočit do nádoby s vodou, aby kůže změkla (obr. 1). K odříznutí kůže bylo potřeba ostrého nože, k dalšímu postupu pak šídlo z parůžku, špice, ostré dlátko a k výzdobě krpce razničky s jednoduchým ornamentem z tvrdého dřeva a později z kovu. Krpce se zhotovovaly bez kopyta, jen někdy se při dokončovacích pracích vytloukaly švy, aby netlačily. To se do krpce vložila dřevěná destička tvarem přizpůsobená krpci a na ní se pak šev vytloukal (obr. 6).

Z namočené, vláčné kůže se tedy začíná vyrábět krpec. Začíná se uříznutím dvou řemínků z připraveného obdélníku směrem od paty ke špici. Avšak řemínky se neodřežou úplně. Těmito řemínky se pak krpec stahuje do potřebného tvaru. Aby na špici nepřebývalo kůže, odřezává se roh špice. Pak se špicí nebo nožem dělaly otvory po obvodu krpce. Ti zkušení dělali otvory při práci, jiní otvory vyřezali předem podle určitého schématu (obr. 2), který byl v dané oblasti ustálen, a při samotné práci otvory roztahovali pomocí parůžku a provlékali proužek kůže „švihel“, stahující krpec. Začíná se z rubu od špice a pak se špice otočí a pokračuje po jedné a po druhé straně řasením kůže (obr. 3). Nejvíce nařasený bývá krpec od špice po vnější straně nohy (obr. 4) a na patě. Na vnější i na vnitřní straně se ke krpci připevňovala poutka na provlečení dlouhého švihle, kterým se krpec k noze připevňoval (obr. 5). Úplně na závěr si výrobce krpec zdobil pro něj typickou značkou (obr. 7). Krpce se rozcházely mokré, aby se co nejlépe přizpůsobily noze.

Výše popsaná technologie se udržovala zhruba do poloviny dvacátého století. Pak takto vyrábělo krpce malé množství lidí, vesměs pro soubory, které v této době zažívaly velký rozkvět.1 Tito výrobci byli už staří a dožívali. Jedněmi z posledních znalců staré technologie výroby krpců byli Pavel Stoklasa a jeho otec ve Velkých Karlovicích, jejichž krpcům se pro jejich nezaměnitelný tvar říkalo a dodnes říká „stoklasky“, dále Jan Košela také z Velkých Karlovic a Pavel Jochec z Nového Hrozenkova. Souběžně se starými výrobci začínaly krpce vyrábět i velké obuvnické firmy, jako například Svit ve Zlíně, Svedrup, Obnova.

Mohlo by se zdát, že staré postupy zůstanou zachyceny pouze na papíře v odborných článcích nebo v kronikách obcí a na filmovém pásu. Ale i v dnešní postmoderní době se najdou lidé, kteří se vrací zpět k přírodě a k odkazu, který nám ve svých řemeslných výrobcích zanechali předci. Dnes „třicátník“ Petr Mužík (obr. 9), který prožil dětsví ve Vsetíně, bydlí na samotě ve Velkých Karlovicích, čili v obci, kde se tradice výroby a nošení krpců udržela velmi dlouho. Tam je kromě výuky hudby v místní Lidové škole umění jeho příjmem zisk z výroby krpců. Mužík je samouk, k výrobě krpců (a dalších součástek k valašskému kroji jako kožené opasky a ozdobné spony kotuly) se dostal prostřednictvím maminky své manželky, která na zakázku šije kroje. Ke kroji bylo potřeba vyrobit i krpce a pobíjený pásek, a tak se Mužík začal učit tyto komponenty vyrábět. Kromě odborných článků a filmové ukázky neměl na co nebo na koho navazovat. Starý pan Stoklasa už dávno nežije a jeho vnuk, který okoukal výrobu u dědečka, se k vysvětlování a ukazování postupu neměl. Mužík tedy nastudoval, co šlo, a pustil se do prvních pokusů: „...tak zkušalo sa zkušalo a postupně člověk musí přijít na pár fíglů, aby to sedělo, aby tam nebyly nějaké hrboly, aby to potom netlačilo...“ První krpce, které se mohly prodat, vyráběl přibližně od roku 2005.

Krpce touto tradiční technikou Petr Mužík nedělá účelově, aby obnovil tradici, ale proto, že „...mě sa prostě líbija vzhledem...“ Krpce vyrábí přesně tím způsoben, jak jsem popsala výše. Otrocky nepřejímá postup, ale snaží se jej přizpůsobit a také vylepšit, aby krpce byly pohodlné a vydržely. Ani nářadí, se kterým pracuje, se neliší od původního. Používá parůžek o kterém tvrdí: „... ten parůžek je nejdůležitější, kdyby bylo něco lepšího, tak používám něco jiného, ale toto je nejlepší a tím tvarem padne pěkně do ruky...“ Dále využívá nůž a speciální nůž na prořezávání dírek, dřevěnou paličku a špici na vytloukání švů a nakonec kleště kombinačky, když švihel nejde snadno dírkou protáhnout (obr. 8).

II. 2. Novodobá technologie

Druhým výrobcem krpců je Svatopluk Hýža (obr. 9), který pochází z obce Kelč u Valašského Meziříčí. Tato obec leží na samém okraji etnografické oblasti Moravského Valašska (valašský vliv je tam málo patrný) a někteří etnografové ji řadí do regionu podhostýnského Záhoří. Hýža byl aktivním členem několika folklorních souborů, a tak se dík své profesi k této výrobě dostal. Je vyučeným a později vystudovaným obuvníkem (studoval ve Zlíně) a pak pracoval v několika státních podnicích. O tradiční způsob se neopírá, ale krpce vyrábí tak, jak je pro jeho povolání nejjednodušší – na ševcovském kopytě. Později se změnou režimu v roce 1989 a změnou působiště ztratil kontakty, ale svým obratným podnikáním se opět do podvědomí souborů i jednotlivců dostal.

Jedním z rozdílů mezi oběma výrobci je také používané nářadí. Jak již víme, Petr Mužík má opravdu nejzákladnější nástroje a nářadí. Svatopluk Hýža používá obuvnická kopyta, krájecí a kosící nůž, napínací kleště, bodce nebo hřebíky na upevnění kůže na kopytě, speciální šídlo na propichování otvorů pro řemínek, kladívko na uklepávání, štípací kleště a ozdobné rádlovací kolečko (obr 8). Tento výčet je obsáhlejší, jedná se o nástroje a nářadí potřebné pro práci obuvníka.

Mezi oběma technologiemi jsou patrné odlišnosti. Tou první je způsob odříznutí řemínku, „švihle“, potřebného k řasení, „krpatění“ , krpce. Svatopluk Hýža nevyřezává řemínek ze stejného kusu kůže, z něhož se později krpec vyrábí, ale řemínky vyřezává zvlášť a tím pádem nejsou s kůží krpce spojené. Další postup, kdy se kůže namočí, je shodný, Hýža nevysekává otvory na provlečení řemínku předem, ale až na kopytě. Od dalšího kroku je v Hýžově výrobě vše jiné. Mokrou kůži natahuje na kopyto jako jinou koženou obuv. Pomocí napínacích kleští a bodců připevňuje kůži na kopyto a posléze speciálním doma vyrobeným šídlem propichuje dírky ve zhotovených záhybech, kterými se provléká řemínek (obr. 4). A zde je další rozdíl, Petr Mužík šije krpec dvěma řemínky, které jsou součástí kůže krpce (neodřezávají se) a provléká je od špičky k patě každým řemínkem z jedné strany. Hýža šije jedním dlouhým řemínkem kolem celé boty. Stejně jako Mužík začíná Hýža s řasením od špičky, ale Hýža prošívá krpec z líce (obr. 3), zatímco Mužík z rubu a později, až je špice ušitá, ji převrátí. Hýža pak lehkým poklepem kladívka na řemínek, který má natažený podél krpce, vytvoří rovnou linku, podle které dělá vpichy a jimi provléká řemínek až k patě. Na patě je krpec více zřasen a na druhé straně krpce postup pokračuje stejným způsobem. Také Hýža připevňuje v oblasti nártu poutka na švihel, který krpec drží pevně na noze (obr 5). Nejsou to tři malá očka, kterými se provléká švihel od paty přes nárt a pak kolem kotníku, jak je dělá Mužík, ale jedno očko a větší zdobně vyříznutý kousek kůže a ten pak zpevňuje nárt. Krpec se ještě za mokra zdobí, nejen vyrážením značky - ornamentu jednoduchou raznicí jako Mužík, ale kromě raznice Hýža používá ševcovské ozdobné rádélko na kůži, které musí nahřát nad kahánkem a pak s ním vypaluje ornament do krpce (obr 7a, b). Krpce schnou na kopytech a poté již drží tvar, jaký jim dala kopyta. Je to prý lepší, protože kůže tolik nepracuje, neroztahuje se. Mužík zase doporučuje krpce rozcházet za mokra, tak se natvarují přesně na nositelovu nohu. Pak si svůj tvar drží a nikde netlačí.

Oba výrobci, ač žijí a vyrábí krpce na opačných koncích regionu Moravského Valašska, uchovávají dva jedinečné postupy při výrobě tradiční dnes již jen krojové obuvi. Mohlo by se zdát, že jsou konkurenty, ale opak je pravda. Za Svatopluka Hýžu výrobu prakticky převzal jeho syn. V kraji je známý, jeho „hýžovky“ a jiná krojová obuv je oblíbená a nemusí naříkat na nedostatek práce (výrobců tradiční krojové obuvi je celkově málo a na zakázky se čeká i několik měsíců). Petr Mužík se již také zapisuje do podvědomí lidí a souborů v okolí a jeho tradiční krpce „stoklasky“ jsou žádány. Oba výrobci mají téměř stejnou klientelu. Jsou to převážně valašské folklórní soubory, které si u nich objednávají krpce ve větším množství. Nechybějí jednotlivci, kteří si buď doplňují nebo nechávají ušít kompletní kroj a také nadšenci, kterým se krpce zalíbily na jarmarku nebo na pouti. Hýža jarmarky objíždí častěji a do větších vzdáleností a má větší odbyt. Obouvá lidi v Praze, Brně a dokonce i na Slovensku. Odkazuje zákazníky právě na Mužíka ke spokojenosti obou. O práci se neobávají, protože jak říká Mužík: „...tož je to spotřební zboží a dokaď budou mít lidi peníze, tak ta výroba pořád bude...“ Doba výroby i cena zboží se téměř shodují u obou. Pár krpců vyrobí asi za tři hodiny a prodávají je zhruba za tisíc korun, což záleží na velikosti krpce.

III. Závěrem

Jak syn Svatopluka Hýži, tak Petr Mužík, jsou mladí lidé, kteří nemají o zakázky nouzi. Proto jsou jejich vyhlídky do budoucna optimistické. Prozatím zachovávají znalost výroby krpců jen oni dva. Časem si mohou vychovat následovníky, a tak uchovat povědomí o výrobě krpců, ať už archaickým způsobem bez kopyta, nebo ševcovským způsobem s použitím kopyta. budoucí generace tak nebudou odkázány na sbírkové předměty v muzeích nebo na staré fotografie.

IV. použitá literatura:

  • Baran, Ludvík: Nejstarší formy lidové obuvi v karpatské oblasti Československa. Československá etnografie 3, 1955, s. 136–142.
  • Janotka, Miroslav - Linhart, Karel: Zapomenutá řemesla. Vyprávění o věcech a lidech. Praha 1984.
  • Jeřábková, Alena: Odívání. Regionální typy krojů. In: Vlastivěda moravská X. Lidová kultura na Moravě. Brno, Strážnice 2000.
  • Niederle, Lubor: Život starých Slovanů I/2. Praha 1913.
  • Sedlářová, Věra: Krpce. Časopis Moravského musea v Brně, 1951, roč. 2, s. 202-203.
  • Urbachová, Eva: Lidový kroj na Vsetínsku. Vsetín 2004.


Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English