Cesta: Odborná činnost / Tradiční rukodělná výroba / Řemenářství a bičařství


Řemenářství a bičařství v obci Metylovice

Metylovice - obec v minulosti proslulá řemenářskou výrobou a zhotovováním kvalitních bičů

Podhorská obec Metylovice je rozložena na úpatí Moravskoslezských Beskyd pod masivem Ondřejníku, který se pozvolna zvedá na horním konci této nevelké vesnice. Metylovice bývaly v minulosti tak trochu odloučeny od okolního světa, ukryté v údolí uprostřed kopců, stranou od komunikačních tahů.

Od 17. století až do poloviny 20. století byly Metylovice neodmyslitelně spjaty s kožedělnou výrobou, čímž se zcela lišily od ostatních obcí, ve kterých převažovalo původní zemědělství doplněné později základními řemesly a některými druhy domácké výroby. Důležitým mezníkem v hospodářské i sociální podobě Metylovic byla druhá polovina 19. století, kdy zavedením masového vyrábění kvalitních bičů s odbytišti po celé Evropě se ves, do té doby převážně zemědělská, pozvolně přeměnila v řemeslně-zemědělskou. Kožedělné zpracování v čele se svébytnou technologií zhotovování bičů se stalo v obci převládající a výrazně převážilo veškerou ostatní rukodělnou výrobu. V Metylovicích tak začalo tzv. „bičařství“ působit jako rozhodující řemeslná (živnostenská) i domácká (zdroj obživy pro širokou vrstvu obyvatel) produkce, která navazovala jak na starší cechovní tradice, tak na počáteční neprofesní zpracování kůží.

Po roce 1870 nastal v Metylovicích velký až nečekaný ekonomický vzestup prvních specializovaných výrobců bičů označovaných jako řemenáři. Tímto došlo v obci k vytvoření silné profesní skupiny řemenářů, která nutně potřebovala společenské vymezení v tradičním prostředí své vesnice – do té doby kulturně i ekonomicky zaostalé. Nárůst produkce bičů a dalších řemenářských výrobků (řemeny, řemínky, šněrovadla, kapice k cepům atd.) nastal v době organizačního vakua po zrušení cechů v roce 1859 a před vytvořením Společenstva živností řemeslných obcí Frýdlant, Metylovice a Ostravice roku 1885, do kterého řemenáři zpočátku náleželi.

Řemenáři se tak velice rychle začali vydělovat ze zažité struktury vesnice. Díky finančnímu kapitálu představovali významný kulturotvorný faktor v obci a z Metylovic prostoupených pachem zpracovávaných kůží toužili vybudovat významné řemeslné centrum s širokým polem působnosti.

V 19. století bylo koželužství v Metylovicích již natolik rozšířené, že se stalo pro ně charakteristickým. Zdejší zpracovatelé všech možných druhů kůží se vedle jejich vydělávání zabývali i výrobou krpců a hlavic – „kapic“ k cepům. Metylovským koželuhům se říkalo „dřící“ a přezdívka „metylovský dřík“ se nadlouho stala označením obyvatel této vesnice. Obrovský nárůst výroby v průběhu 19. století jednak vedl k postupnému rozšíření sortimentu o řemenářskou produkci, tak i k poptávce po potřebných surovinách, kterých se začalo nedostávat. Možností, jak získat nedostatkové kůže, se stal hromadný nákup starých levných koní určených k porážce. Ti byli v Metylovicích poraženi, staženi a kůže z nich se zpracovávala. Za tímto účelem se metylovští vydávali skupovat celá stáda i na území dnešního Slovenska, Maďarska a Polska. Jelikož Metylovice po určitou dobu byly „místem posledním“ pro velké množství koní, lidé z okolních obcí jim začali trochu hanlivě říkat „Koňské nebe“.

Snahou řemenářů bylo co největší zvětšení své prestiže, a to jak v rámci živnostenského společenstva (ve frýdlantském společenstvu metylovičtí řemenáři zůstali až do roku 1932, kdy přešli do nově vzniklého odborného Společenstva sedlářů a řemenářů v Místku pro politický okres Místek - při zakládání tohoto odborného společenstva sehráli řemenáři jako početný a relativně celistvý blok s jednoznačným profesním zaměřením důležitou úlohu), tak obce i širšího regionu. V okolních obcích byly Metylovice známé pod označením „Koňské nebe“, které místní řemenáři brali za hanlivé. Proto se obraceli do historie a oživováním legend a pověstí o cechovní minulosti a příchodu kožedělného průmyslu do Metylovic dokazovali starobylost a výlučnost svého řemesla. Také se snažili svými aktivitami a okázalým projevem (například výstavbou nákladných zděných domů kontrastujících s původní dřevěnou zástavbou) změnit pohled na Metylovice, z venčí vnímaných jako „zapáchající dědina“, a z „Koňského nebe“ je přetvořit na ve světě uznávané „Kožané město“. Pod tímto názvem se v roce 1941 hrálo v Metylovicích dramatické pásmo o kožedělné výrobě v obci, ve kterém účinkovali řemenáři a příslušníci jejich rodin, ve stejném roce tuto hru vysílal i ostravský rozhlas. Tyto iniciativy a prolnutí kožedělné výroby s každodenním životem obce skončily v roce 1949, kdy řemenářské provozy byly znárodněny a výroba přeložena nejprve do sousedních Palkovic a posléze na Slovensko jako součást podniku Gala.

V rámci konkurenčního soupeření, někdy i kvůli překlenutí krizových období, zhotovovali jednotliví řemenáři vedle bičů i další kožené výrobky – řemeny, pásky, postroje, řemínky do bot, kapice k cepům, brašny, kabely, kabelky a tašky, kůže na bubny, sportovní potřeby (vázání na lyže, míče, boxerské rukavice atd.), dámské rukavičky, ozdobné předměty z kůže (kožené kytičky), pergamen a mnohé další. Zpočátku řemenáři prodávali sami své výrobky na trzích blízkých i vzdálených měst.

Někteří z nich, či spíše členové jejich rodin, se vydávali sami s biči do zemědělských krajů nabízet je a prodávat. Podnikaví mistři měli později své cestující obchodníky, obchodní zástupce a přijímali objednávky téměř z celého světa.

Řemenářská a kožedělná výroba procházela v průběhu staletí v Metylovicích obdobími rozkvětu, stagnace, krize, postupného rozvíjení. Na tom všem se podílely společenské a ekonomické proměny, války, hospodářské krize a mnozí další činitelé. Přestože nakonec došlo k definitivnímu zániku kožedělné výroby v Metylovicích, vtisklo řemenářské a koželužské řemeslo této obci její specifický ráz ovlivněný rukodělnou dovedností a umem, nezaměnitelně poznamenalo její charakter, a zanechalo tak trvalý odkaz dalším generacím.

Metylovický bič určený většinou k pohánění hovězího či koňského potahu se stal v minulosti pojmem, který přesáhl nejen hranice regionu i dnešní České republiky, ale získal věhlas i v zámořských zemích. Kvalitní bič vyznačující se svébytnou jedinečností býval vizitkou každého metylovského řemenáře. Jeho zhotovení se však skládalo z mnoha technologicky náročných úkonů, které bylo třeba bezchybně zvládnout – od zpracování surové kůže až po závěrečné nazdobení hotového biče.

Zruční řemenáři z Metylovic vyráběli své proslavené biče následujícím způsobem:

Výchozím materiálem byla hovězí či koňská kůže, kterou řemenář rozkrojil po délce pro snadnější práci s ní. Následně ji zbavil zbytků masa, ocasu, někdy i kostí ponechaných u rohů. Pokud bývalo odřezané maso čerstvé, využívali ho řemenáři k přípravě pokrmů, například guláše či velmi tučné polévky. Někdy toto maso dávali i svým tovaryšům.Připravenou kůži namočili na jeden až dva dny do vody. To proto, aby změkla a zbavila se případně použitých konzervačních solí. Nejčastěji se ponořovaly surové kůže do potoka, později do velkých kádí. Když ve vodní lázni zvláčněly, opláchly se v čisté vodě a vložily do jam s mírným roztokem hašeného vápna, kde byly naložené až 14 dní.

Během této doby se musely několikrát přeložit, čímž bylo zajištěno stejnoměrné působení roztoku. Vlivem vápna, které účinkovalo jako činící i odchlupovací prostředek, mohl řemenář snadněji odstranit podkožní vazivo. Po vyjmutí z jámy se kůže položila lícní stranou nahoru na upravený koželužský špalek – nazývaný „odkorek“. Na „odkorku“ řemenář odstraňoval oblým a tupým pořízem srst. Když ji důkladně všechnu sedřel, obrátil kůži rubem nahoru a pružným, ostrým pořízem opatrně „mízdřil“, tj. sundával z povrchu škáru. Tento úkon byl velice náročný na zručnost, neboť proříznutí znehodnocovalo drahý materiál. Vymízdřená a oškrábaná kůže se tupým pořízem zbavila zbytků vápna a nečistot. Metylovičtí řemenáři tomu říkali „šlajfování“. Vápno zachycené v kůži se vyplavovalo v čisté vodě. Odpad z mízdření – tedy podkožní vazivo, zbytky blan a svalů – tvarovali do placek v podobě velkých koláčů, které sušili na střechách svých domů a následně odprodávali jako surovinu potřebnou k vaření klihu.

Dobře očištěnou kůži výrobce bičů rozložil na svém pracovním stole – „štoku“ – a pokračoval v činění na bílo hlinitými solemi. Po celé ploše ji důkladně posypával nadrceným kamencem hlinitodraselným a kuchyňskou solí.

Kamenec se musel smíchat se solí ve vhodném poměru odpovídajícímu váze kůže – této směsi říkali v Metylovicích „ledek“. Následně se kůže složila a uložila do velkého džberu, kde se nechala do příštího dne, kdy kamenec se solí vytvořil ve vodě roztok – „ledkovici“. Druhého dne bylo nutné kůže rozbalit, složit jiným způsobem a zalít ledkovicí. Následoval proces šlapání kůží ve džberu, který trval několik hodin. Řemenář si musel vyhrnout nohavice, vlézt do džberu a šlapat. Postupným šlapáním kůže změkla a roztok jí mohl pravidelně prostoupit..
Takto vyčiněná „kamencová“ useň se zavěsila na bidlo, kde se na vzduchu a slunci usušila. Když bylo hezké počasí, mohl náhodný návštěvník spatřit, jak po celých Metylovicích suší na venku bičaři místo prádla velké bílé kůže. Aby kůže získala opět vláčnost, řemenáři ji stejnoměrně mírně navlhčili a vytahovali, tzv. „štrychovali“, malou železnou lopatkou – „štrychovnicí“, čímž se také vyrovnala a uhladila.

Připravenou useň si řemenář – zkušený kráječ bičů – položil na stůl – „štok“, přichytil ji šídly a pečlivě rozvažoval, jak nejúčinněji kůži nařezat. Při krájení se nejvíce ukázal um a zručnost mistra. Nakrájené řemínky musely být stejnoměrné, mírně konické („sběžité“, tj. nahoře silnější a ke spodnímu konci stále tenčí) a hlavně nesmělo zůstávat mnoho odpadu. Pravidelnosti ztenčování řemínku docílil neustálou praxí zdokonalovaný kráječ pevným držením nože a slabším nebo důraznějším tlakem citlivého palce na krájený proužek kůže. Dovedný kráječ tak dokázal i z nerovné a zprohýbané kůže uříznout pěkný, rovný, dlouhý a konický bič. Nakrájeným řemínkům kráječ bičů ještě seřízl ostré hrany a tlustší místa.

Hrubé polotovary bičů odevzdával kráječ po padesáti kusech (tzv. „padesatkách“) k dalšímu zpracování, při kterém biče získávaly různé podoby, a to podle konečného využívání. Zvláštním malým řemenářským nožem – „pchokem“ se do silnějšího konce biče vpichovali dírky. Do bičů určených pro koňský potah se dělala jedna dírka, a pro hovězí čtyři až dvanáct, to podle druhů. Biče používané pro kravská a volská spřežení se pak zaplétaly. To byla velmi častá práce i odrostlejších dětí, které umě navzájem provlékaly konce a vytvářely splétaný dekor biče.

Domáčtí dělníci, a v mnoha případech i ženy, svazek bičů navlhčili, v rukách prohnětli a na stole každý řemínek samostatně váleli – „kulali“ upravenou dřevěnou deskou – „kulačkou“, aby získal zcela zaoblený tvar. Takto zakulacené biče se ve svazku zavěsily na skobu a nechaly se sušit. Vyschnutím se však skrčily, a tak se musely opět vytáhnout a někdy i navlhčit.

Zavěšené biče řemenáři barvili obvykle načerno a nažluto, výjimečné nebyly ani barvy hnědá, červená aj. Používané barvy výborně na bičích držely, a nejen na nich, proto řemenáři mívali dlouho zbarvené i ruce, podle čehož se dali snadno poznat. Po zabarvení byla do bičů ještě vetřena vrstva tuku. Zaplétané biče se opatřily poutkem – „uvrazkou“, kterým se připevňovaly k bičišti, a byly hotové. „Koňské“ biče se po obarvení získaly kovový kroužek – „kapsli“, do oka se stáhl barevný střapec z vlny a vytvořil úchyt pro „uvrazku“. Konečnou fází na tomto druhu bičů bylo zhotovování uzlíků – tzv. „uzelkovani“. Celá „padesatka“ se ještě jednou promastila a na každém biči se udělal různý počet uzlíků. Hrubý konec biče se třikrát otočil kolem prstu, svlékl, tenký konec se vzniklým otvorem protáhl a trhnutím byl uzlík dotažen. „ Uzelkovani“ se v Metylovicích věnovaly převážně ženy a dospívající dívky a jejich ruce bývaly od této nekonečné práce rozbolavělé a zhrublé tvrdými mozoly.

Na závěr řemenáři biče svázali – „sestíbali“ opět do svazků po padesáti, promastili, přepočítali a vypravili buď k místním sedlákům nebo někam do dalekých krajů. Bičů byl vyráběn v Metylovicích bohatý sortiment a vycházelo se i z přání a zvláštních požadavků zákazníka. Metylovičtí bičaři zhotovovali i biče pletené, kroucené či točené. Na všechny své výrobky byli vždy náležitě hrdi a dobře si uvědomovali svou výlučnost.

Použité prameny a literatura:

  • Výzkum v obci Metylovice prováděný v letech 2006 – 2007 Václavem Michaličkou
  • SOkA Frýdek - Místek: Paměti obce Metylovic I, II, III
  • Zápisky Jindřišky Bílkové, rukopis (kopie uležena ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm).
  • SOkA Frýdek – Místek, fond: Okresní úřad v Místku.
  • SOkA Frýdek – Místek, fond: Společenstvo řemeslných živností Frýdlant nad Ostravicí.
  • Paměti Ondřeje Lepíka, rukopis (kopie uložena ve Valašském muzeu v přírodě)
  • SOkA Frýdek – Místek, fond: Společenstvo sedlářů a řemenářů Místek
  • SOkA Frýdek – Místek, fond: Společenstvo sedlářů a řemenářů Frýdek – Místek
  • Hrubé průzkumy ÚLUV (archiv Valašského muzea v přírodě)
  • SOkA Frýdek – Místek, fond: Archiv obce Metylovice 1612 – 1845
  • Konečný, B.: Návštěva v „Koňském nebi“. Těšínsko, 3/1972 s.12.
  • Žáček, R.: Pobeskydí v letech 1618 – 164á, Okresní vlastivědné muzeum, Frýdek – Místek, 1986.
  • Scheufler,V.: Cechy a společenstva. Umění a řemesla 3/1990 s. 61 – 63.
  • Bakala, J.: Osídlení Místecka a Brušperska v období vrcholného feudalismu a později. Okresní vlastivědné muzeum, Frýdek – Místek, 1983.
  • Spusta, M.: 700 let obce Metylovice, Metylovice 1999.
  • Floriánová, O.: Kůže. Zpracování a výrobkyGrada, Praha 2005.
  • Michalička,V.: Role řemenářské sekce z Metylovic v živnostenském společenstvu i v životě obce. Národopisná revue 3/2006. s. 139 – 143.
  • Michalička,V.: Dětský bič – hračka i pracovní nástroj. Národopisná revue 4/2006. s. 218 – 221.
  • Michalička, V.: Kožané město.Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm. 2007.

Václav Michalička

Foto: Archiv Valašského muzea v přírodě; Karel Matocha



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English