Cesta: Odborná činnost / Tradiční rukodělná výroba / Čepice a klobouky z choroše


Troudnatec kopytovitý - choroš neboli „hubáň“ v lidovém prostředí západních Karpat

Troudnatec kopytovitý – mívá zavalitě konzolovitou plodnici postupně se rozrůstající do plochy široké 5 až 50 cm. Roste během celého roku jako cizopasná houba na listnatých stromech, zejména na odumřelých kmenech buků a bříz, kde žije paraziticky a vytváří intenzivní bílou hnilobu. Tento druh, patřící do rodu fomes, není jedlý, sbírán byl především pro dužinu klobouku. Tato dužina je okrově rezavá, pevně vatovitá, suchá, s konzistencí podobnou kůži.

Při navlhčení snadno mění svůj tvar a za sucha má schopnost stále doutnat. Vedle troudnatce kopytovitého se využívaly i některé ohňovce – zejména ohňovec ohňový, který je však obtížněji zpracovatelný. Produkty z obou druhů těchto hub, obecně nazývané nepřesným termínem „choroše“, byly charakteristické na území dnešní České republiky zejména ve dvou svébytných regionech - Chodsko a Moravské Valašsko (především severovýchod Valašska s přesahem do horské části Těšínského Slezska).

Role troudnatce kopytovitého v oblasti Moravského Valašska má několik rovin. Významným faktorem bylo horské salašnické pastevectví, kdy pastýři zhotovovali z troudnatce předměty užitečné k životu na salaši. S rozvojem dřevařství a domácké rukodělné výroby stal se sběr troudnatce a výrobky z něj pomocným zdrojem obživy širší vrstvy obyvatelstva v podhorských obcích na Valašsku.

Obyvatelům pastevecké salaše, kteří se nacházeli v relativní izolaci, poskytoval troudnatec kopytovitý snadno dostupný materiál na zajištění několika praktických věcí. Jednalo se zejména o hubku k rozdělání ohně, oděvní součástky vhodné pro práci pod širým nebem a léčitelské předměty.
Troudnatec kopytovitý jako vhodná látka k zhotovení poměrně širokého spektra užitečných předmětu zcela zákonitě přesáhl úzký okruh salašnické kultury a jeho rozšíření bylo obecnější. Troudnatec – „choroš“ se stal během 19. století důležitým artefaktem domácké výroby, která se v té době začala v horských podmínkách Valašska podstatně rozšiřovat jako důležitý doplňkový zdroj obživy.

Sběru „chorošů" a následnému zpracování se věnovali zejména lidé, kteří buď pracovali v lese, a nebo bydleli na odlehlých samotách v blízkosti vhodného bukového porostu.

Z troudnatce kopytovitého byla využívána plsťovitá dužina, ze které se vyrábělo: zápalná hubka k snadnému rozdělání ohně, části oděvu ( například čepice, klobouky, rukavice, lehká obuv, vesty, nátepníčky), ochranné váčky na kapesní hodinky, peněženky a drobné ozdobné předměty (např. malé kytičky).

Z této hmoty se dále připravoval účinný prostředek proti krvácení, v holičství sloužila jako dohlazující plocha ostří břitev, také nahrazovala kaučuk při těsnění spár lodí a včelaři upotřebili dužinu choroše při vykuřování včelích úlů. Hubka se stala nezbytnou zejména pro kuřáky dýmek, kteří si od ní připalovali tabák. Pro své vodivé a zápalné vlastnosti, kdy ve spojení s roztokem ledku dochází k snadnému šíření ohně jiskřivým efektem po celé ploše připraveného materiálu z „choroše“, našla uplatnění i ve vojenství, např. při vypalování zákopů.

Sběr „troudnatce kopytovitého“ na Valašsku jako prodejního artefaktu prošel svou největší intenzitou v období 1. poloviny 19. století. Tehdy se z něho vyráběla především zápalná hubka, která byla do zevšeobecnění zápalek nepostradatelná. Obchodem s hubkou se zabývali zejména Valaši od Vsetína a Rožnova, kteří ji buď prodávali kupcům, anebo sami roznášeli spolu s dalším zbožím domácké výroby i na poměrně vzdálená odbytiště. Útlum tohoto obchodu nastal v 50. letech 19. století. Zpracovatelé troudnatce kopytovitého se tak zaměřili především na výrobu klobouků, čepic a drobnějších užitkových i ozdobných předmětů.

Jako zdroj doplňkových ekonomických příjmů zůstala produkce výrobků z „chorošů“ u úzké skupiny obyvatelstva, kteří měli snadný přístup k této surovině. Troudnatec kopytovitý i další využívané „choroše“ byly po celém Valašsku nářečně nazývány jako „hubáň“.

Díky některým hojivým účinkům sehrál troudnatec svou roli při léčení ran a zahánění nepříjemných bolestí, a to jak na odlehlých salaších, a při lidových praktikách venkovské komunity, tak i v rámci počáteční medicíny. Plátky dužiny troudnatce kopytovitého byly používány zejména k lokálním zastavení krvácení. Tento přípravek vstoupil do širšího povědomí pod latinským názvem – fungus chirurgorum. Upravený troudnatec výborně saje a má i odstrigentní (stahující) účinky.

Také bolesti hlavy se léčily obkladem z této houby. Na Valašsku se při silných bolestech namáčela „čepice z hubáně“ do vody a pokládala nemocnému na hlavu, kterou příjemně chladila. „Choroš“ se také strouhal do pití hovězímu dobytku při průjmu, ale zda tato léčebná kůra pomáhala není doloženo.

Troudnatec kopytovitý po zpracování do zápalné hubky byl těsně spjat s „magickým“ obřadem „nícení živého ohně. Pomocí hubky se tak rozdělával rotačním třením dvou dřev o sebe „čistý“ „znovuzrozený“ oheň, který měl v sobě skrytou tajemnou moc očisty. Rituál „nícení živého ohně“ se nejdéle zachoval v salašnické kultuře (při prvním výhonu na salaš), rovněž i v rámci církevního roku v lidovém prostředí na Velký pátek, především však při liturgickém obřadu na Bílou sobotu – tzv. „jidášký oheň“.

Na území dnešní České republiky se zhotovování předmětů z „chorošů“ udrželo nejdéle na Chodsku (do 70. až 80. let 20. století), na Valašsku poslední výrobci zemřeli v 60. letech 20. století. Poměrně silná tradice využívání stromových hub zůstává zachována v prostoru východních Karpat (např. dnešní Ukrajina a Rumunsko).

Začátkem roku 2006 se ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm uskutečnil výzkum technologie tradičního zpracování troudnatce kopytovitého.

Literatura

Michalička,V.: Role troudnatce kopytovitého v lidovém prostředí západních Karpat a rekonstrukce technologie zpracování ve Valašském muzeu v přírodě. In:Museum vivum II,Rožnov pod Radhoštěm.,roč.II, 2006, s. 69-78.

Václav Michalička

Foto: Václav Michalička, Ivana Michaličková



Jazykové verze

  • Čeština
  • Deutsch
  • English