Osobnosti Valašského Slavína

BŘETISLAV BARTOŠ - malíř a grafik
* 7. 5. 1893 Frenštát pod Radhoštěm
† 28. 6. 1926 Dolní Mokropsy u Prahy

Břetislav Bartoš se narodil v chudé valašské rodině malíře – ornamentalisty, jenž se podílel na výzdobě útulen na Pustevnách. Již od dětství se projevovalo jeho nadšení pro barvy a malování, stejně jako okouzlení valašským folklórem a pověstmi. Celý život maloval výjevy ze života na Valašsku, mezi jeho nejznámější obrazy patří Zbojníci u ohně, Jaro v Beskydách, Bača a jeho milá, Návrat z pole, Svatojánská noc a další. Vystudoval malířskou akademii v Praze, ale brzy nato musel narukovat do I. světové války. Jako český legionář zachycoval vojáky českých legií, jejich život na frontě a v zajateckých táborech. Jeho dílo oslovovalo obyvatele českých zemí svým hlubokým vlastenectvím. Po skončení války si Bartoš zařídil ateliér v Praze a i zde se až do své brzké smrti ve svých malbách stále navracel do valašského kraje.

JAN RUDOLF BEČÁK
* 20. 4. 1915 Velký Týnec
† 1. 1. 1987 Velký Týnec

Jan Rudolf Bečák se narodil na Hané a tomuto regionu věnoval také velkou část svého pracovního úsilí. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně, ale svůj život nakonec zasvětil lidové kultuře.

Ve 30. a 40. letech se věnoval dokumentaci a prezentaci lidové kultury Hané, podílel se na organizaci výstav a národopisných slavností, roku 1941 vydal monografii Haná, odkaz země a lidu, svazek I. - Lidové umění. V roce 1965 se ujal funkce ředitele Valašského muzea v přírodě a zůstal v ní až do roku 1972. Ihned započal velkou reorganizaci muzea, jejímž cílem bylo dokumentovat celou oblast výskytu roubeného domu karpatského typu na Moravě a ve Slezsku. Ve vší své muzejní práci akcentoval především dokumentaci a prezentaci vzájemné sounáležitosti přírody, člověka a kultury. Po návratu na rodnou Hanou působil jako etnograf v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci (1972 - 1976).

LUDVÍK DANĚK - sportovec
* 6. 1. 1937 Blansko
† 15. 11. 1998 Hustisko - Solanec

Ludvík Daněk byl olympijským vítězem v hodu diskem z Mnichova 1972 a dvojnásobným světovým rekordmanem. Poprvé se v diskařském kruhu prosadil v roce 1963, kdy zvítězil na mistrovství republiky. Hned o rok později překonal světový rekord a roku 1965 jako první diskař v historii překonal hranici 65 metrů ( hodil 65,22 m ). Do výčtu jeho sportovních úspěchů patří 3 evropské a 3 světové rekordy a 10 rekordů československých, poslední v roce 1974-67,18 m. Na olympijských hrách startoval čtyřikrát a kromě zlaté medaile z Mnichova vybojoval v roce 1964 stříbrnou v Tokiu a o čtyři roky později bronzovou v Mexiku. Na jeho počest se každoročně koná v Turnově (zde poprvé překonal světový rekord) memoriál , který nese jeho jméno. Často pobýval na Hutisku-Solanci až do své smrti v listopadu 1998.

JAROSLAV FRYDRYCH - akademický malíř
* 17. 10. 1928 Kroměříž
† 13. 8. 1982 Rožnov pod Radhoštěm

V díle akademického malíře Jaroslava Frydrycha se odráží tvrdý život na Valašsku, prostá krása hor a valašská povaha. Frydrychova tvorba se rodila přímo v jeho nitru poznamenaném chudobným mládím a neustálým hledáním svého místa v životě. Pilíři jeho díla byly portrétní kresba (převážně uhlem), figurální tvorba (s využitím různých technik) a krajinářská malba (olej, pastely). Zvláště jeho portréty vykreslují skutečný ráz doby a zároveň jsou cennou etnografickou dokumentací. Tváře lidí v jeho obrazech vypovídají o vztahu člověka k přírodě, k polím, loukám, lesu, k potokům i obloze. Maloval také portréty valašské krajiny, stromy na samotách, buky pasinčáky i stromy ochránce kolem starých chalup. Těmito výpověďmi překročilo jeho umění rámec regionality.

FRANTIŠEK HANUS – herec
* 12. 5. 1916 Valašské Meziříčí - Krásno
† 4. 9. 1991 Praha

Zasloužilý národní umělec František Hanus se narodil v Krásně u Valašského Meziříčí a studoval gymnázium ve Valašském Meziříčí, Vsetíně a Skalici. Roku 1941 absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Hrál v divadle Anny Sedláčkové, pak v pražské Uranii, po roce 1945 v Činohře 5. května. Byl ředitelem divadla v Teplicích, Karlových Varech i v Praze (do r. 1948). Od roku 1952 až do své smrti byl členem pražského Divadla na Vinohradech. Od roku 1953 začala jeho spolupráce s televizí, hrál také ve filmu. Zpracoval dějiny ochotnického divadla ve Valašském Meziříčí, sokolského divadla, Dělnické scény a studentského divadla. František Hanus patřil mezi velké propagátory Valašska. V roce 1984 realizoval spolu s ostravským televizním studiem pořad Úsměvy Valašského Slavína, věnovaný významným osobnostem Valašska.

KAREL HOFMAN – malíř
* 14. 9. 1906 Jablůnka
† 27. 11. 1998 Valašské Meziříčí

Karel Hofman již v mládí projevoval zájem o uměleckou činnost, před literární tvorbou dal přednost malířství. Byl žákem v krajinářské škole Otakara Nejedlého a jeho učitelem byl také J. Obrovský. Po absolvování AVU získal ve 30. letech stipendium, studoval v Paříži a v Římě. Po třináct let působil jako profesor na Škole umění ve Zlíně a Uherském Hradišti. Jeden čas pracoval také v malírně porcelánu bratří Jaroňků v Rožnově pod Radhoštěm. V roce 1960 se natrvalo usadil na Soláni ve srubu po malíři Schneiderkovi. Tam se věnoval převážně malbě a barevné litografii. Hlavním zdrojem jeho námětů byla valašská krajina. Souběžně s krajinářskou tvorbou to byla portrétní a monumentální tvorba. Zachycoval také zvyky, tradice, historii a „duši" kraje.

JAROSLAVA HÝŽOVÁ – malířka
* 21. 2. 1915 Prostřední Bečva
† 4. 3. 1992 Valašské Meziříčí

Jaroslava Hýžová vystudovala učitelský ústav ve Valašském Meziříčí a působila jako učitelka, studovala také na malířské škole spolku Mánes v Praze. Žila a malovala hlavně ve Valašském Meziříčí. Poeticky zobrazovala krajinu a lid rodného Valašska. Nejčastějším námětem jejich obrazů byla krajina, její poezii dokázala mistrně zachytit. Obrazy Jaroslavy Hýžové jsou rozsety po celém Valašsku, ale i mimo tento region a jsou zastoupeny v řadě galerií i v soukromých sbírkách.

METODĚJ JAHN – spisovatel, básník
* 14. 10. 1865 Valašské Meziříčí
† 14. 9. 1942 Hranice

Metoděj Jahn vystudoval Gymnázium ve Valašském Meziříčí a učitelský ústav v Brně. Nastoupil jako učitel v Zašové, později v Komárovicích a svou učitelskou dráhu zakončil v Rožnově pod Radhoštěm, kde žil po zbytek života. Již za studií vznikly Jahnovy básnické prvotiny, které zveřejnil pod pseudonymem M. Hanuš v Almanachu Zora. Později, už jako učitel, vydal knihy: Z temných i světlých cest (1894), Údolím života (1902), Kruhy na vodách (1903), Tiché světy (1905), Večerní stíny (1908), Polní růže (1909), Selských práh (1913), Ráj a jiné povídky (1916), Lukáš Ruman (1924), Horští lidé (1927), Sluneční paseka (1937), Jarní píseň (1939). Metoděj Jahn psal realistické knihy s místy až naturalistickým vyjádřením tvrdosti života v horách. Svou národopisnou, popularizační a organizační činností přispěl při přípravách Valašského roku 1925.

BOHUMÍR JARONĚK - malíř a grafik
* 23. 4. 1866 Zlín
† 18. 1. 1933 Zlín

Bohumír Jaroněk se vyučil řezbářem, působil jako modelér a kompozitér majolikové výroby v Kopřivnici a sedm let v Budapešti u dvorního fotografa. V Budapešti byl jedním ze zakladatelů České besedy.

Cestoval po Egyptě, Palestině, Sýrii, Malé Asii, Turecku, Řecku, Itálii, Francii, Holandsku a Německu. Od r. 1900 žil ve Valašském Meziříčí a v r. 1909 se se sourozenci přestěhovali do Rožnova pod Radhoštěm, kde založil s bratrem Aloisem a sestrou Julií umělecké dílny, stal se vůdčí osobností Muzejního spolku a r. 1925 založil Valašské muzeum v přírodě. Výsledkem jeho organizační činnosti bylo také založení Sdružení výtvarných umělců moravských.

ALOIS JARONĚK - malíř a keramik
* 16. 6. 1870 Zlín
† 31. 10. 1944 Rožnov pod Radhoštěm

Alois Jaroněk po absolvování Odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí pracoval jako kompozitér v keramických řezbářských a stolařských dílnách.

Absolvoval studijní cesty po Dánsku, Švédsku, Norsku a Itálii. V r. 1909 se usadil v Rožnově pod Radhoštěm, kde založil vlastní keramickou a gobelínovou dílnu, kterou v r. 1923 rozšířil a umístil ve svém domě, v secesní vile na Čechově ulici. Tvořil zejména dekorativní nástěnné talíře, porcelánové vázy a soubory a návrhy na gobelíny. Spolu s bratrem Bohumírem založili Valašské muzeum v přírodě.

JULIE JAROŇKOVÁ - tvůrkyně gobelínů
* 9. 2. 1864 Zlín
† 12. 7. 1945 Rožnov pod Radhoštěm

Julie Jaroňková vedla domácnost bratrů Aloise a Bohumíra a tkala gobelíny podle jejich návrhů. Pro tuto práci zaučila další ženy a z její dílny vycházely umělecky cenné a žádané doplňky interiérů.

Sourozenci Jaroňkovi

více než tři desítky let od počátku 20. století významně ovlivňovali kulturní a společenský život v Rožnově pod Radhoštěm a podíleli se na šíření věhlasu města jako kulturního centra, místa založení prvního muzea v přírodě ve střední Evropě a sídla uměleckých dílen, nabízející zejména dřevoryty, malovaný porcelán, gobelíny a další umělecké předměty.
Sourozenci Jaroňkovi

JOSEF FRANTIŠEK KARAS - spisovatel a novinář
* 4. 12. 1876 Tišnov
† 19. 2. 1931 Dluhonice u Přerova

J. F. Karas se narodil v Tišnově – není tedy rodilý Valach, svůj život však prožil na Valašsku. Nedokončil brněnské gymnázium, a tak se živil nejrůznějšími zaměstnáními. Později přispíval svými články do různých časopisů, pracoval jako novinář v brněnském Pokroku a Ostravských listech, stal se redaktorem přerovských časopisů Obzor a Haná. Jeho život byl tísnivý až dramaticky proměnlivý a formoval jej jako spisovatele. Z jeho pera vyšlo přes 140 knih, většinou se jedná o historické prózy, ale psal i divadelní hry a knihy pro mládež. Nejčastěji si vybíral náměty z historie. Mezi jeho nejzdařilejší historické romány patří Valdštýnův tábor a Hasnoucí půlměsíc. Ve Valašské vojně popisuje povstání na Rožnovsku a Valašskomeziříčsku za Marie Terezie. Jeho poslední knihou byl román Pro jazyk a národ.

VILMA VOLKOVÁ - KARASOVÁ – vlastivědná pracovnice
* 19. 8. 1903 Brno
† 3. 9. 1999 Valašské Meziříčí

Dcera spisovatele Josefa Františka Karase. Po otci zdědila literární nadání. Psala drobné prózy. Měla bystrý smysl pro kritické pozorování života na tehdejším chudém Valašsku. Zvláště cenný je dokumentární a národopisný význam jejich povídek, v nichž věrně popisuje způsob života na Valašsku v minulosti. Řadu próz napsala místním dialektem, který její vyprávění umocňuje. Její literární práce dokazují hlubokou sečtělost i přirozenou inteligenci autorky. Významná byla také její spolupráce s ostravským rozhlasem, pro jehož vysílání vytvořila řadu národopisných obrazů napsaných ve valašském nářečí. Pořádala večery písní a tanců a na Hutisku - Solanci založila dětský folklórní soubor Valášek.

ZDENĚK KAŠPAR - muzikant, sběratel lidových písní
* 29. 5. 1925 Vsetín - Jasénka
† 19. 11. 2002 Vsetín

Zdeněk Kašpar byl primášem a uměleckým vedoucím souboru valašských písní a tanců Jasénka, působil také jako učitel hudby. O hudbu se zajímal od dětství. Vedl ho k ní otec, nadšený muzikant - houslista, který Zdeňka učil počátkům hry na housle. V čele souboru Jasénka stál Zdeněk Kašpar nepřetržitě téměř šedesát let. Na Karlovicku a Vsetínsku sebral, upravil a vydal řadu písniček a melodií, které by jinak zůstaly v zapomnění. Celý svůj život zasvětil valašskému folkloru. Byl jednou z největších osobností lidové kultury u nás.

FRANTIŠEK KLAUDA - lékárník a mecenáš muzejního spolku
* 2. 1. 1877 Rožnov pod Radhoštěm
† 20. 5. 1941 Rožnov pod Radhoštěm

Rožnovský rodák, lékárník. Univerzitního vzdělání dosáhl na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze, obor farmacie. Stal se správcem zemské režijní lékárny v Opavě, potom přednostou zemské režijní lékárny v Praze. Jednou ze zálib F. Klaudy bylo cestování.

Absolvoval cesty a delší pobyty v Polsku, Itálii, Francii, Jugoslávii, Rakousku, Maďarsku, Německu. Byl vášnivým sběratelem a jeho sbírky zahrnovaly umělecká díla, starožitný nábytek, zbraně, porcelán a také exotické předměty. Po předčasném odchodu do penze se natrvalo usadil ve svém rodném městě v Rožnově. V závěru 30. let navázal užší kontakty s Muzejním spolkem a se sourozenci Jaroňkovými. Dobré vzájemné styky se promítly při sestavení závěti, podle níž se stal hlavním dědicem Klaudova majetku Valašský muzejní a národopisný spolek, a to včetně velmi hodnotných sbírek.

JAN KOBZÁŇ - malíř a spisovatel
* 9. 7. 1901 Liptál
† 10. 10. 1959 Velké Karlovice

Jan Kobzáň se narodil v chudé rodině a místo studií od svých čtrnácti let pracoval na Thonetově pile a od roku 1916 v Baťových závodech, kde si jeho talentu všimnul sám Tomáš Baťa a poslal jej studovat do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu a později na AVU, kde byl žákem Maxe Švabinského. Po studiích pracoval jako kreslíř modelů dámského krejčího, od roku 1934 jako samostatný výtvarník a ilustrátor. V roce 1927 vznikla jeho kniha O zbojníkoch a pokladoch psaná dialektem a doplněná jeho vlastními dřevoryty. Vytvořil také množství krojových studií z Valašska, Slovácka a Slovenska a etnografických kreseb z Nového Hrozenkova. Napsal knížku povídek U počátků vod (vydaná 1984), kterou doprovodil vlastními ilustracemi. Nejvlastnějším výrazovým prostředkem Jana Kobzáně byla kresba. Poslední roky žil a tvořil Jan Kobzáň na samotě na Soláni.

ČENĚK KRAMOLIŠ – spisovatel, historik, vlastivědný pracovník
* 7. 12. 1862 Rožnov pod Radhoštěm
† 16. 6. 1949 Brno

Čeněk Kramoliš je rožnovským rodákem a ačkoliv dlouhá léta působil jako ředitel a školní inspektor na Vyškovsku a v Hranicích, Valašsku zůstal věrný. Psal o něm v souborech povídek a také v románech.
Čeněk Kramoliš

K těm nejznámějším patří Bratři Doliňáci, Sbírka přísloví a pořekadel, Ze zašlých dob na Valašsku, Valašská vojna, Vězením a vyhnanstvím aj. Byl považován za "moravského Jiráska". Věnoval se také národopisu a historii, vydal knihy Rožnovský okres a Z kroniky města Rožnova, ve kterých jsou zahrnuty staré městské památky a dějiny města. Kramolišovo dílo čítající na čtyřicet svazků bylo oceněno deseti cenami včetně Ceny Moravského zemského výboru (r. 1905) a významné ceny České akademie v Praze (r. 1932). Běžný život v Rožnově ve druhé polovině 19. století věrně vylíčil v knize Moravská babička.

ARNOŠT KUBEŠA - vlastivědný pracovník, etnograf
* 26. 1. 1905 Vidče
† 15. 12. 1993 Valašské Meziříčí

Byl uznávaný etnograf, sběratel lidových písní, vynikající pedagog, skvělý vypravěč a zpěvák, organizátor, vlastivědný pracovník a první ředitel Valašského muzea v přírodě. Po absolvování Masarykovy univerzity v Brně se jako profesor zeměpisu a dějepisu sice zpočátku věnoval učitelskému řemeslu, ale všude zakládal valašské krúžky, přednášel o valašské historii a hrál divadlo.
Dr. Arnošt Kubeša

S přítelem Janem Nepomukem Poláškem sesbírali na pět tisíc lidových písní. Z nich pak Arnošt Kubeša sestavil osm zpěvníků, které postupně vydával od roku 1939 do roku 1993. Po získání doktorátu filozofie na Univerzitě Karlově v Praze v roce 1953 nastoupil jako národopisec do Krajského muzea v Gottwaldově (dnes Zlín). V letech 1956 - 1960 působil v jeho rožnovské pobočce, nejprve jako správce, v letech 1960 - 1964 jako první ředitel Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

MILOŠ KULIŠŤÁK - společenský a národopisný pracovník
* 11. 8. 1896 Hážovice
† 30. 5. 1970 Rožnov pod Radhoštěm

Miloš Kulišťák zasvětil téměř celý život národopisu a kulturnímu povznesení Rožnova. V mládí hrál divadlo, zajímal se o lidové tradice, zapisoval zvyky a lidovou slovesnost.
Miloš Kulišťák

Podílel se na činnosti Muzejního spolku, byl spoluzakladatelem Valašského muzea v přírodě a blízkým spolupracovníkem Bohumíra Jaroňka. Stál u kolébky 1. Valašského roku, který se konal v roce 1925, stal se duchovním otcem souboru Radhošť. Napsal knížku Veselé kúsky strýca Metúda a divadelní hru Bačova dcera. Dlouhá léta spolupracoval s ostravským rozhlasem. Významné je také jeho kresebné a fotografické dílo. Za všestrannou činnost udělil Vlastivědný kroužek Valašského muzea v přírodě 11. 8. 1966 Miloši Kulišťákovi diplom za jeho zásluhy při budování Valašského muzea v přírodě, dokumentární činnost sběratelskou, záslužnou činnost pro valašské lidové umění a práci kronikářskou.

KAREL LANGER - malíř, grafik a etnograf
* 31. 10. 1903 Prugg nad Litavou, Rakousko
† 5. 3. 1998 Olomouc.

Po absolvování středoškolského studia byl učitelem v Novém Hrozenkově a na dalších místech. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a jako profesor kreslení působil v Bratislavě, Hradci Králové a na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. Byl členem Svazu českých výtvarných umělců, své práce vystavoval doma i v zahraničí. Je autorem odborných a národopisných studií, například Atlasu lidových staveb. S Antonínem Strnadlem dokumentoval v kresbách život na Valašsku. V roce 1932 se podílel na první expozici Okresního muzea ve Vsetíně, roku 1936 na Salašnické výstavě v Novém Hrozenkově a po válce na výstavbě Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Kulturně historická a etnografická cena Langerových prací leží zejména v jeho soupisu reálií tradiční i současné vesnice. Karel Langer se zařadil k předním českým dokumentaristům lidové kultury.

CYRIL MACH - společenský pracovník
* 17. 2. 1888 Staré Smrkovice u Nového Bydžova
† 6. 5. 1945 Praha

Od roku 1920 působil jako učitel na Valašsku. Byl ředitelem na základní škole v Zákopčí (Hutisko - Solanec), při výuce používal moderní pedagogické metody. Učitelskému povolání a lásce k dětem zasvětil celý život. Zasloužil se také o rozvoj lyžování a lze tvrdit, že právě Cyril Mach založil tradici zimních sportů v krajině pod Radhoštěm. Byl také hluboce přesvědčeným vlastencem a neváhal se zapojit do odbojové činnosti. Jako nebojácný horský vůdce pomáhal těm, kteří po 15. březnu 1939 prchali před nacismem přes hranici. Po vyzrazení odbojové činnosti musel Cyril Mach změnit působiště a přemístit se na školy ve vnitrozemí, posléze provozoval kantořinu v samotné Praze. Na výzvu pražského rozhlasu o pomoc v květnu 1945 se přidal k boji o rozhlas. Právě tam padl po svržení leteckého torpéda z německého letadla. Posmrtně byl uctěn medailí Bojovník rozhlasu.

JAROSLAV MASAŘÍK - lékař, lékárník a vlastivědný pracovník
* 8. 3. 1905 Kelč
† 16. 11. 1978 Praha

Tento lékař, lékárník a vlastivědný pracovník působil ve funkci ústavního lékaře městského vodoléčebného ústavu v Rožnově pod Radhoštěm až do konce roku 1950, kdy byly lázně zrušeny. Spolu s MUDr. Kavanem provedli výzkum a pozorování rožnovského klimatu a v roce 1948 konstatovali, že Rožnov má příznivější klimatické podmínky, než Vysoké Tatry. Mimo medicínu se zabýval také vlastivědnou činností. Sepsal historii místních názvů na Valašsku (Valaši – Laši a Původ některých názvů z Valašska), věnoval se dějinám vorařství v Pobečví (Plavení vorů po Bečvě na Valašsku). Mezi jeho další díla patří Vzpomínka z Rožnovska, Rekreační možnosti rožnovské kotliny, Klimatické lázně Rožnova pod Radhoštěm v historii a Profily valašských umělců. Byl nadšeným propagátorem rožnovského lázeňství a jedním z jeho posledních zastánců.

AUGUSTIN MERVART - malíř
* 30. 12. 1889 Valašské Meziříčí - Krásno
† 19. 8. 1968 Přerov

Augustin Mervart se narodil v rodině, která se denně zaměstnávala uměleckou tvorbou. Jeho otec - řezbář jej přihlásil do odborné dřevařské školy ve Valašském Meziříčí. Po jejím ukončení v roce 1908 se věnoval krajinomalbě. První světová válka jej donutila obléknout si uniformu, štětec však neodložil. V Polsku, Ukrajině a Rumunsku, kde se v běhu válečných let ocitl, kreslil dřevěné kostelíky a prosluněnou krajinu. Po skončení války se od roku 1919 usadil v Přerově, kde působil až do své smrti. Říká se o něm, že byl „věrným kronikářem celého Pobečví", jeho nejmilejším zákoutím byla Horní Bečva. Velkou oporou mu byla podpora Bohumíra Jaroňka. V roce 1919 byl přijat do Sdružení výtvarných umělců moravských a brána do světa se mu otevřela. Podnikl mnoho studijních cest do zahraničí. Uskutečnil 23 samostatných výstav a účastnil se mnoha jiných jak doma, tak i ve světě.

LADISLAV NEZDAŘIL - básník a literární teoretik
* 8. 2. 1922 Tylovice
† 15. 1. 1999 Praha

Básník, germanista, pedagog, překladatel české lyrické tvorby do němčiny. Nezdařilovy básně jsou plné lásky k valašskému kraji. Kniha Horní chlapci je dosud nejlepší moderní básnickou sbírkou o starém Valašsku a dočkala se také svého zhudebnění. Valašsko není jediným námětem umělcovy tvorby. Ladislav Nezdařil vystudoval germanistiku na Karlově univerzitě v Praze. První literární pokusy zveřejňoval ve Studentském časopise a v Lidových novinách pod pseudonymem Jan Sutnar. Během II. světové války napsal první knihu Tiché lásky. Další kniha Talisman vyšla po jeho návratu z koncentračního tábora v Osvětimi. Jako germanista se prosadil v jazykové škole v Praze, kde patřil mezi nejlepší profesory. Psal německé překlady a zabýval se i teorií překladu. S Petrem Demetzem vydal německou antologii české lyriky Der Herrgott schuldet mir ein Mädchen.

JAN PELÁR (PELLAR) - muzikant
* 25. 5. 1844 - Hošťálková
† 9. 1. 1907 - Bystřička

Jan Pelár (Pellar) se narodil v rodině evangelického učitele. Původně se měl stát truhlářem, pak knihařem, nakonec se vyučil řezníkem. Jen co poodrostl, vytvořil kapelu. Putoval s ní od vesnice k vesnici, hrál na muzikách, svatbách, ale také na národopisných slavnostech a hasičských bálech. Široko daleko byla jeho valašská kapela nejlepší. Její sláva začala roku 1892 během národopisné výstavy ve Vsetíně a její věhlas pak vyvrcholil na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895. V expozici valašské dědiny si jej do hospody „Na posledním groši" přišli poslechnout Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Ignát Hermann, malíři Mikoláš Aleš, Adolf Liebscher a František Ženíšek. Jan Pelár se považoval za posledního ze starosvětských muzikantů z oblasti Vsetínska. Byl výborným klarinetistou a ve své době nejproslulejším muzikantem Valašska.

VLADIMÍR PETŘEK – pravoslavný duchovní
* 19. 6. 1908 Olomouc
† 5. 9. 1942 v Praha

Ačkoli se narodil v hanácké metropoli, jeho rodina měla kořeny na Valašsku, neboť otec Josef pocházel z rožnovských Horních Pasek. Vladimír Petřek studoval teologii ve Sremských Karlovcích, v Bělehradu a v Praze. Velkou pozornost věnoval také studiu světových jazyků.
petrek.jpg (37215 bytes)

Po ukončení studia se stal pravoslavným duchovním jihoslovanské menšiny v Praze. Během okupace se zapojil do podzemního odboje. Ve farní kanceláři chrámu sv. Cyrila a Metoděje pomáhal především obyvatelům židovského původu vystavováním potvrzení o křtu. Po atentátu na Heydricha 27. 5. 1942 ukrýval Vladimír Petřek, s vědomím pravoslavného biskupa Gorazda parašutisty - atentátníky v kryptě pod chrámem. Po vyzrazení byl spolu s dalšími zatčen a dne 5. 9. 1942 popraven v Praze - Kobylisích. Za tento čin byl vyznamenán in memoriam čsl. válečným křížem 1939 za zásluhy o Československo.

FRANTIŠEK PODEŠVA - malíř
* 2. 7. 1893 Sokolnice
† 28. 10. 1979 Valašské Meziříčí

Rod Františka Podešvy pocházel z Valašska, a ačkoli prožil velkou část svého pracovního života v Brně a v Praze, zůstal mu věrný. Vyučený houslař byl v roce 1911 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Roku 1921 zřídil soukromou malířskou školu. Pak přesídlil do Prahy, stal se vedoucím redaktorem společenské revue Salón, byl členem Klubu výtvarných umělců Aleš. Stále častěji zajížděl na Valašsko, ke kterému ho poutaly hluboké kořeny, v roce 1938 se natrvalo usadil na Soláni. Pobyt na samotě střídal s častými studijními cestami do zahraničí. Původní tvorba Františka Podešvy nesla znaky secese, pak novoklasicismu. Pobyt na Valašsku znamenal obohacení a prohloubení umělcova malířského díla. Většina jeho prací jsou figurální kompozice Valachů, postavy jsou zasazeny do krajiny, malba je charakteristická věcností, drsným lyrismem a úsilím o vyjádření podstaty milovaného kraje.

MARIE PODEŠVOVÁ - spisovatelka a překladatelka
* 24. 6. 1901 Praha
† 18. 10. 1994 Rožnov pod Radhoštěm

Marie Podešvová, rozená Jarušková, se provdala za brněnského malíře Františka Podešvu a velkou část života spolu prožili na Soláni. Byla vlastně jedinou ženou, která se jako spisovatelka Valašsku plně věnovala. Její první román Poslední rok (1959) předznamenal celou její následující tvorbu. Charakterizuje ji hluboké porozumění pro život beskydských horalů, láskyplný vztah k přírodě a k lidem a smysl pro konfrontaci starého světa se společenskými proměnami. Dále napsala román U nás na kotárech (1961), knížku pro děti Zuzajda a Jurajda (1962, přepr. 1977), Malířovo mládí (1963), Skleněná duha (1966), pohádky Mišulova kouzelná křídla (1968), Malířův život (1973), Kam vede cesta (1973), Setkání (1970), Prsten (1974), Jeden život (1975), Když slunce září (1978), Jen jednu růži (1979), Mapy ráje (1981). Také překládala z francouzštiny a ruštiny.

JAN NEPOMUK POLÁŠEK - hudební skladatel a sběratel lidových písní
* 16. 4. 1873 Frenštát pod Radhoštěm
† 3. 4. 1956 Valašské Meziříčí

J. N. Polášek byl žákem hudebního skladatele Leoše Janáčka a s jeho podporou sbíral lidové písně v Zubří, Solanci, Vidči, na Frenštátsku, Vsacku a Meziříčsku a spolu s Arnoštem Kubešou vydal pětidílné Valašské pěsničky a napsal o tomto díle stať O valašských pěsničkách a o jejich sbírání. Učil na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, v učitelském ústavu a ve vlastní hudební škole. Napsal Stručné základy hudební teorie a 90 úloh, Studium výslovnosti, Popěvky, písničky, říkadla a 152 hudebních děl, mezi nimi také hudební skladbu Zpod Radhoště a symfonietu Radhošť. Psal také opery (Sůl nad zlato), balety (Juliána, krásná panna) a písně. Pro sokolské ochotníky napsal hudbu k více než 25 hrám. Jeho zálibou bylo také rybářství, mezi jeho nehudební díla patří vyprávění Rybářství ve vodách horských.

STANISLAV VAŠUT - národopisný pracovník
* 9. 6. 1910 Velké Karlovice
† 20. 2. 1998 Valašské Meziříčí

Vystudoval učitelský ústav v Příboře a Palackého univerzitu v Olomouci. Stal se středoškolským učitelem výtvarné a tělesné výchovy. Působil také na odborné dřevařské škole, střední průmyslové škole stavební a gymnáziu ve Valašském Meziříčí, a na zdravotní škole ve Vsetíně. Byl především učitel, ale mimo to také maloval, zejména krajinu na Karlovicku. Udržoval přátelství s mnoha umělci. K Bezručovým osmdesátinám vydal knihu Valaši bardu Beskyd, kterou doplnil ilustracemi malíře Jana Kobzáně. Jsou mu také připisovány vlastivědné práce. Byl spoluzakladatelem a působil v redakci časopisu Dolina Urgatina, také v redakci Nového (Našeho) Valašska. Byl členem Národopisné společnosti. Studenti dosud čerpají především z jeho článků o lidovém zvykosloví.

BARTOŠ VLČEK - básník a prozaik
* 22. 10. 1897 Růžďka
† 7. 1. 1926 Brno

Bartoš Vlček prožil dětství v Růžďce a v Brňově. Studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, potom na církevním ústavu Matice cyrilometodějské v Praze. Dříve než mohl nastoupit dráhu učitele, byl odvelen do armády a nastoupil na italskou fontu, kde byl raněn. Válečné události a dramatické životní zkušenosti se staly nedílnou součástí jeho básnického i prozaického díla. Po skončení války byl učitelem v Lipníku nad Bečvou, tam založil Literární skupinu a byl prvním redaktorem jejího časopisu Host. Svým literárním dílem patřil k wolkrovské generaci. Překládal z italštiny a propagoval naši literaturu v Itálii. K nejvýznamnějším patří jeho sbírka poezie Vzpoura samoty a Jenom srdce, z prózy pak Nevděčné lásky a Marný zápas. Bartoš Vlček zůstával literátem zapomenutým, jeho tvorba byla příliš regionální. Byl vyhraněným individualistou, často zaměřeným do sebe.

EMIL ZÁTOPEK - sportovec
* 19. 9. 1922 Kopřivnice
† 21. 11. 2000 Praha

Emil Zátopek - olympijský vítěz, Mistr Evropy, osmnáctinásobný světový rekordman, nejlepší sportovec světa (1949, 1952, 1997), nejlepší atlet 20. století. K atletice se dostal při studiu na Baťově průmyslové škole ve Zlíně.
Emil Zátopek

V roce 1944 vytvořil svůj první československý rekord, celkem jich na své konto připsal 50. Na Mistrovstvích Evropy se umístil vždy mezi vítězi. Jeho nejslavnějším vítězstvím byla trojnásobná medaile z olympijských her v Helsinkách roku 1952. Aktivní atletickou kariéru zakončil v roce 1958. Jeho nadšení, poctivost a ochotu vždy podat pomocnou ruku dokazuje Cena Pierra de Coubertina, která mu byla udělena mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO. S naším krajem je Zátopek svázán rodinnými vztahy v Zašové, kam často jezdil za strýcem. Miloval tento kraj a jeho přáním bylo odpočívat jednou na Valašském Slavíně.

JAROSLAV ŽÍLA - LIPJAN - národopisný pracovník
* 11. 8. 1892 Vizovice - Lípa.
† 16. 2. 1970 Nový Jičín

Jaroslav Žíla - Lipjan byl nadšeným badatelem a vlastivědným pracovníkem. Působil jako ředitel Okresního muzea v Novém Jičíně. Jeho zásluhou byl obnoven Památník Františka Palackého v Hodslavicích.
Jarosla Žíla - Lipjan

V monografii Dědina – Lípa se věnoval dějinám rodné obce. Do národopisné literatury zavedl pojem Podřevnicko – což je přechodná oblast mezi Valašskem, Slováckem a Hanou. V letech 1939 - 1948 vydával časopis tohoto názvu. Přispíval také do časopisu Naše Valašsko. Jeho studie Požaha je věnována Keltům na Novojičínsku. Do jeho díla patří také sbírka povídaček napsaná ve valašském nářečí Zmjata.