Cesta: Návštěvníci, prohlídka muzea / Prohlídka muzea / Dřevěné městečko / Objekty Dřevěného městečka / Kuželna
Kuželna
K oblíbeným zábavám našich předků patřilo vedle nedělních výletů či plesů, také sportovní a společenské vyžití v hostinských zařízeních s přilehlými kuželnami. Ostatně tato disciplína zažívá své nové obrození i v současnosti. Jednu takovou stavbu je možné objevit i v areálu Dřevěného městečka. Kuželna, která byla v roce 1967 postavena podle objektu v Ústí u Vsetína (nacházela se u hospody na rozcestí a pozůstatky je možné na tomto místě vidět ještě nyní), sloužila svému účelu jen krátce.Návštěvníci si mohli vybrat mezi aktivním zapojením se do hry na jedné dráze opatřené dřevěnými kuželkami a koulemi, nebo jako přihlížející využít přiléhajícího posezení.
Po nedlouhé době provozu byl objekt uzavřen, posléze přebudován a dlouho využíván jako prodejní stánky. Snad právě proto mohl jeho prvotní význam unikat pozornosti. V nedávné době zde proběhly stavební úpravy, které byly dokončeny na jaře roku 2005. Jejich cílem je vrátit objektu původní vzhled a ukázat, jak dříve kuželny vypadaly. Zároveň se snažíme tomuto místu propůjčit opět původní funkci k potěše všech, kteří si rádi hrají.
V Lukavci u Hořic stál kuželník hospodského Podzimka. Neděli co neděli měly kuželky hic. Tělnatí kuželkáři z okolí s viržínkem v ruce a půllitrem v porcelánovém tácku před sebou si každou chvíli utřeli hřbetem ruky nadvakrát kníry a brali do rukou dřevěné, oleštěné koule. Posílali je odhodlaně do sestavy kuželek, které pak dostaly takovou pumelici, že se až na hlavu stavěly. Pozoroval jsem, jak se koulející vazáci nakrucují ve snaze ovlivnit dráhu své koule. Jedni se nahýbali od pasu nahoru, aby řídili směr vypuštěného tělesa, a druzí obratně jednou či druhou nohou korigovali odchylky od její ideální cesty. Předchůdci na dálku řízených střel. Nemusel jsem se dívat do kuželek, abych poznal výsledek. Jevil se na jejich tvářích a pohybech. Když jsem povyrostl, dovolili mi kuželky stavět. Viděl jsem pak tento sport nedělního odpoledne z opačného konce. Byl úplně jiný. Neporovnatelně tvrdší, nekompromisní a kuželek mi bylo líto. Pamatuji si přesně nářek jejich dřevěných tělíček. Pro ně neděle zrovna odpočinkovou nebyla. Od té doby vím, že se dá hledět na svět aspoň ze dvou pohledů. Z pohledu rozjeté koule a z pohledu otlučené kuželky.
Vladimír Preclík: Dřevěná knížka, Praha 1988
